Člověk dlouhodobě vydává víc než přijímá a jednoho dne už nemá co dát": tak trefně charakterizoval syndrom vyhoření klinický psycholog Mgr. Ondřej Novák v průběhu našeho rozhovoru. Kdo je nejvíc ohrožený ? Jak syndromu předcházet ? Dá se léčit ? Čtěte dál a naleznete odpovědi a mnoho dalších informací.

 

 

Odkdy se mluví o syndromu vyhoření, kdy byl takto specifikován ?

 

Termín „syndrom vyhoření" byl poprvé popsán v roce 1974 psychologem H. J. Freudenbergerem v článku "Staff burnout" v časopise Journal of Social Issues, čili je to relativně nová věc, která je pojmenovaná teprve 35  let. Což ovšem neznamená, že do té doby syndrom neexistoval.

 

 

Je klasifikován jako nemoc ?

 

V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN10)  jej nenajdeme, není to duševní nemoc v užším slova smyslu, ale spíše popis typického stavu vznikajícího za určitých podmínek. Obraz těchto potíží může být u každého značně odlišný a nedá se tedy popsat zcela specificky.

 

 

Vyhoření je syndrom a syndrom je skupina příznaků. Prosím popište jakých ?

 

Syndrom vyhoření popisuje stav, kdy se člověk s velkým nasazením pustí do práce. Realita je ale odlišná od jeho představ a on zjistí, že je to dlouhodobě mnohem náročnější a těžší úkol, než čekal. Dochází ke stavům frustrace, která pokud trvá dlouhodobě a nemění se, tak vede k vyčerpání. Syndrom vyhoření je vlastně vyčerpání organismu a můžeme ho přirovnat k působení dlouhodobého stresu.

 

O syndromu vyhoření se mluví hlavně typicky v souvislosti s výkonem povolání. Klasické příznaky jsou únava, nervozita, nezájem o práci, okolí i o sebe, pocit bezmoci a nesmyslnosti, prostě žádná radost. Práce již netěší, ale je nutné zlo. To se pak odráží v pracovním nasazení i přístupu.a kvalitě práce, kterou člověk odvádí.

 

Psychické potíže také časem přechází do potíží tělesných. Objevuje se nechuť k jídlu, podrážděnost, problémy se spánkem, obtíž se soustředit.

 

 

 U koho se syndrom vyhoření nejvíce projevuje ?

 

Nejčastější výskyt syndromu vyhoření je u lidí v pomáhajících profesích. Mají častý kontakt s lidmi, vysokou zodpovědnost.a zažívají velký tlak ve smyslu neudělat chybu. Typickými profesemi jsou lékaři, zdravotní personál, psychologové, poradci, učitelé, záchranáři, hasiči aj. Je i velká skupina osob, která není v pomáhajících profesích a přesto se může u nich obraz syndromu vyhoření vyvinout a to jsou profese např. z oblasti obchodní, kde je silný tlak na zvyšující se výkony a plnění plánu. Vzniká velký nepoměr mezi uspokojením z práce a nároky zaměstnavatele, chybí satisfakce a adekvátní ohodnocení.

 

 

Kdo je náchylnější nebo méně odolný vůči získání syndromu vyhoření ?

 

Obecně se dá říct, že se jedná o osoby, které podávají maximální výkon i v situacích, kdy to není nutné a kde by bylo na místě zvolit nějakou rozumnou míru investice. Perfekcionalisté, workoholici nebo lidé, kteří mají sníženou kapacitu zvládat stres jsou náchylnější víc. Každý máme jiný limit, za kterým zvýšenou zátěž už nezvládneme.

 

 

 

 

 

 

Jaké jsou tzv. znevýhodňující okolní faktory ? 

 

Nejvíce ohrožený je člověk, který se staví k práci jako k jedinému smyslu svého života, k jediné náplni. A když se mu začne hroutit představa o tom, čeho dosáhne a jak bude úspěšný, je na tom hůř, než člověk, který má víc opěrných bodů ve svém životě. Rodinu, přátele, koníčky, mimopracovní činnost. Pro takového člověka je lehčí se mimo práci regenerovat a načerpat energii. Další přitěžující věcí je neschopnost o svých problémech mluvit, je pro něj obtížné svěřit se buď kolegům v práci nebo doma. Nebo ani nemá fungující rodinu, nikdo ho neposlouchá, neodventiluje se a nese si s sebou hromadící se pocity nespokojenosti.

 

Důležité je mít na mysli, že člověk, který pracuje v pomáhajících profesích musí být sám v pohodě. Takovou práci nemůže dělat člověk, který vlastně sám potřebuje pomoc a stává se pacientem.

 

 

 

Jak dlouhý je to proces, jak se syndrom vyvíjí ?

 

V tomto procesu jsou popsané určité fáze, kterých je pět.

 

1.fáze nadšení - projevuje se nadšením, kdy do své profese člověk vkládá velké ideály třeba o tom, jak bude zachraňovat lidi, kteří mu budou vděční.

 

2. fáze stagnace - narazí na realitu a zjišťuje, že je vše složitější, nevidí efekt ze své práce, lidé nejsou vděční, ale naopak jsou často nepříjemní. Např. pacienti ve zdravotnictví se stále něčeho dožadují, kritizují jeho práci a třeba si na kritiku pozvou i celou svou rodinu.

 

3. fáze frustrace - člověk začíná být frustrovaný, práce ho přestává bavit a přechází až k nechuti.Typickým příkladem je neděle večer, kdy při pomyšlení na pondělní nástup do zaměstnání se mu začne svírat žaludek

 

4.fáze apatie - frustrace přechází v apatii, kdy člověk už chce mít práci za sebou, omezí se na nejnutnější činnost bez osobního nasazení, jen pro obživu. Ve zdravotnictví je to velký problém, protože tuto práci dělat bez duše je špatně. Na druhé straně, když je takového nasazení příliš mnoho, je nevyhnutelné, že vyhoření jednou přijde.

 

5.fáze vyhoření - když uvedené fáze trvají dlouho a člověk to neřeší a nehledá jiné zdroje jak problém kompenzovat, dostane se až ke skutečnému vyhoření. Pocitu ztráty smyslu toho co dělá, kdy už tělo odmítá poslouchat. Je unavený, vyčerpaný, okolí ho upozorňuje, že se změnil.

 

 

Jaká je prevence ?

 

Výhodné je mít nějakého koníčka, který jde realizovat po práci nebo o víkendu. Jet na chalupu, sportovat, prostě cokoliv, kde člověk nabere nové síly a přijde na jiné myšlenky. Netahat si práci domů, vědět, kdy na ni přestat myslet a také neotvírat přes víkend počítač. Odjet na dovolenou, jak se říká - „ kde není signál". I já jsem se to musel naučit. Bylo období, kdy pro mě bylo těžké zapomenout na klienty a jejich problémy, měl jsem potřebu se k jejím příběhům vracet a řešit je i doma a zjistil jsem, že to nejde. Musel jsem si vybudovat systém, že když odtud odcházím a zamykám dveře, tak vše v práci nechávám. A pokud neřeším s klientem něco opravdu výjimečného, tak to dodržuji.

 

 

Jak se syndrom léčí, co může postižený udělat sám ?

 

Nejdůležitější pro postiženého je připustit si, že co se mi děje není normální a začít s tím zavčas pracovat. Pokud to zachytí ve fázi, které my říkáme „doutnání", tak je pomoc jednodušší, než když přijde člověk totálně vyhořený a pak někdy nezbývá jiná možnost, než z profese odejít. Jindy stačí vyměnit pracoviště i ve stejné profesi, kdy se tím může změnit jen charakter práce. Při těžším syndromu je lépe odejít úplně, třeba na 1-2 roky, a pak se znovu vrátit.

 

Je nutné si uvědomit, že si člověk musí rozumně nastavit pracovní vytížení, že práce má určité hranice.V případě, že je od očekávání k realitě uspokojení z práce velký nepoměr, tak to brát jako fakt. Jsou věci, které nezmění. Důležité je znát svůj limit a umět ohraničit začátek a konec své práce. V momentě, kdy je zavalen úkoly, naučit se říkat ne a také delegovat práci na jiné. Problém nastává v momentě, kdy má člověk pocit, že zadanou práci dokáže stejně udělat nejlépe on.

 

 

Není tohle téměř neřešitelný problém třeba u majitelů firem ?

 

Velmi důležitá ve všech ohrožených profesích je práce v týmu. Možnost mluvit o pracovních postupech, znát supervize osob zvenku, které řeknou nové postřehy, protože to dává lepší příležitost nahlédnout na práci jinak. Horší je autoritářské vedení, to je pak těžké. Je to neschopnost delegovat přiměřené kompetence podřízeným, ale i třeba členům rodiny.

 

Tím jste mě přivedla na myšlenku, že toto velmi často dělají ženy v domácnosti. Než by se dívaly, jak chlap něco doma udělá pomalu a nekvalitně, tak si vše radši zařídí samy. A muži si  vymysleli fígl, že se do takové role postaví záměrně a mají od domácích prací pokoj. V ordinaci to od nich slyším dost často.

 

 

 

Co může udělat rodina, okolí ?

 

Je dobré naučit se nějakým přiměřeným způsobem problémy ventilovat a mít někoho, kdo poslouchá a má pochopení. Byl jsem u ročního projektu prevence pro zdravotní sestry. Ukázalo se, že jim pomáhá třeba i to, že si můžou na vyčerpávající poměry alespoň hromadně zanadávat. Sice tím svoji práci nezměnily, ale viděly, že nejsou samy a že problémy vnímají stejně i ostatní a cítily díky tomu vzájemnou podporu. Introvertní povahy to mají těžší.

 

Fungující rodina zase dává zpětnou vazbu a upozorní na nezvyklé chování, podrážděnost a zbytečné konflikty, které postižený vyvolává.

 

 

Syndrom vyhoření se týká tedy jen pracovních profesí ?

 

Jakékoliv vyčerpávající nadstandardní a dlouho trvající situace v rodině mohou vést až k syndromu vyhoření. Třeba péče o postižené dítě, častá nemoc, problémy s chováním, drogová závislost atd.

 

Dovedu si představit, že syndrom vyhoření může ohrožovat i maminku na mateřské dovolené například s dvojčaty. Zvlášť když má malou podporu rodiny a okolí, nemá žádný osobní čas, práce je stereotypní  a ještě k tomu disponuje malou vrozenou kapacitou na zvládnutí stresu.

 

Mohou také nastat extrémní situace, kdy člověk bez příslušného odborného vzdělání pečuje doma o dlouhodobě nebo nevyléčitelně  nemocnou osobu. Často to kombinuje ještě s péčí o zbylou rodinu a dochází třeba částečně i do práce. Nemocný přitom buď není schopen komunikovat nebo je sám zlý a podrážděný. To je silná zátěž i pro odolného jedince.

 

 

 

Léčí se syndrom vyhoření i jinak, než s pomocí psychologa ?

 

Pokud dojde osobní nepohoda až tak daleko, kdy člověk nemůže spát, má nechuť k jídlu a je apatický, pak se léčí i léky jako jsou např. antidepresiva.

 

Ve zdravotnictví je bohužel tendence pracovní stres si „léčit" sám. Díky tomu, že personál má možnost léky snadněji získat, tak je dost sester, které nadužívají třeba léky na spaní a  vypěstovaly si na ně závislost. Traduje se, že lékaři jsou profesní skupinou, které je nejvíce ohrožená závislostí na alkoholu. Alkohol přináší rychlou úlevu od stresu, což může přepracovanému a vyčerpanému lékaři pomoct třeba ke spánku, ale nesmí se z toho stát návyk.

 

 

Zvyšují se počty osob s diagnózou syndromu vyhoření ?

 

V poslední době se o syndromu vyhoření hodně píše a mluví, takže je víc v povědomí, což je dobře. Myslím si, že dlouhodobý trend naší uspěchané doby tomu jen napomáhá. Opět se vrátím k pomáhajícím profesím, kde je nepoměr u práce málo placené, ale vyžadující obrovské investice nejenom rutinní, ale včetně emočního nasazení, trpělivosti, ochoty naslouchat a vůbec se zabývat problémy ostatních lidí. Nebo je to práce pod velkým tlakem, viz záchranáři či hasiči, a v obchodní sféře až nesmyslný trend zvyšování výkonů. To bohužel vede ke zvyšujícímu počtu osob se syndromem vyhoření.

 

 

Příště : deprese

 

 

Kontakt:         Mgr. Ondřej Novák

 

                     Ordinace klinického psychologa

 

                     Masarykova 31, Brno

 

                     Tel: 542212245

 

                     E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Myomy

myom Děložní myomy jsou benigní (nezhoubné) nádory, které vyrůstají z děložní stě­ny tvořené hladkou svalovinou. Postihují 30-40% žen v produktivním věku. U ně­kterých žen myomy nevyvolávají vel­ké obtíže a stačí je jen sledovat v rám­ci pravidelných gynekologických prohlí­dek (zejména ultrazvukem).

Číst dál...

Endometrioza

endometriozaVeškeré informace o endometrioze nám poskytl prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc. přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, kde se nachází, jediná svého druhu v republice, specializovaná ambulance pro diagnostiku a léčbu endometriozy.

Číst dál...

Gynekologické záněty

gynezanetyZáněty ženských pohlavních orgánů jsou infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi, viry, kvasinkami, parazity a často je původců více najednou (infekce polymikrobiální). Původce ifekce může být již existující v pochvě či na zevním genitálu nebo je do organismu zanesen zvenčí.

Číst dál...