Deprese neboli depka. Pojem, kterým tak často označujeme svoje špatné nálady a splíny. Jestli toto označení užíváme správně a co pod tímto pojmem rozumí psychiatrie jsme se zeptali MUDr. Ireny Zrzavecké primářky Psychiatrické kliniky VFN v Praze 2.

 

 

Paní doktorko, můžete nám nejdříve objasnit, co si vlastně pod pojmem „deprese" můžeme představit?

Deprese je mezi lidmi hodně používaný pojem, označující stav, kdy se člověk necítí „zcela ve své kůži". Především mezi mládeží je často používaný termín „dep-ka".Většinou se jím označuje určitá špat­ná nálada. V psychiatrii termín deprese označuje jednak samotný příznak - tedy smutnou náladu -, který ovšem může být součástí různých typů onemocnění, nebo to může být onemocnění samotné, které se správně nazývá depresivní porucha. Depresivní porucha mívá různou intenzi­tu. Může být těžká, středně těžká nebo mírná.

 

Jaké  jsou   hlavní   příznaky  depresivní poruchy?

Příznaků je celá škála a u pacientů se vyskytují v různém zastoupení. Mezi nej­častější příznaky patří smutná nálada, tzv. smutek bez příčiny, často bývá tato smut­ná nálada nejhorší po ránu. Dále různé úzkostné stavy, pocity napětí, nejistoty. Častým příznakem je porucha spánku, ať už jsou to problémy s usínáním, noční buzení nebo naopak pacient večer bez problému usne , ale ráno se vzbudí třeba ve tři a pak už usnout nemůže. Mezi další možné příznaky patří podstat­né snížení až vymizení obvyklých zájmů, koníčků., ztráta energie a únava, která může přejít až do úplné apatie a nezájmu o cokoliv, dále neschopnost soustředění, nerozhodnost, zpomalené myšlení, poci­ty méněcennosti a sebeobviňování. Někdy může být i nechutenství spojené s váhovým úbytkem, ztráta zájmu o sexuální život. Veškeré tyto obtíže mají samozřejmě dopad na běžné fungování člověka. Díky nim začne mít člověk obtíže v zaměstná­ní, práce mu nejde, přestávají náhle zvládat, přistupují obtíže s běžnými domá­cími pracemi (u žen nakupování, vaření úklid apod.) Nejbližší okolí si často všimne změny, která se s takovým jedincem děje, může mu připadat jako líný nebo neschopný, ale není tomu tak.Všechny tyto příznaky nejsou ovlivni­telné vůlí člověka. V těžších případech je pak na člověku zcela zjevné, že se s ním něco děje, začne se stranit spo­lečnosti, přestává o sebe dbát, již na první pohled je vidět určitá ztuhlost, zpomalenost, řeč je tichá, pomalá, v obličeji není patrná žádná mimika. Nejzávažnější je, když takto postižený člověk začne přemýšlet o ukončení svého života.

 

Souvisí toto onemocniní s věkem.? Objevuje se častěji v konkrétních věkových skupinách? Existuje nějaká statistika s přesnější charakteristikou? Např. depresí trpí nejčastěji ženy mezi 35-40 lety s takovým a takovým vzdě­láním...

 

Vzdělání s tím nemá nic společné­ho. Věk ano. Deprese se skutečně nejčastěji vyskytuje mezi 35-40 lety. Taky je pravda, že podle statistik jsme měli vždy více pacientek než pacientů. U žen je takové rizikové období kolem klimakteria.

 

Jaké je % výskytu depresí v populaci?

 

Dost velké. Troufám si tvrdit, že20 % (1/5) populace trpí depresivní poru­chou, ale spousta se jich nedostane k lékaři, čili je nepodchycených.

 

Jak závažné je toto onemocnění?

 

Z našeho pohledu je závažné. V psy­chiatrii patří k těm těžším, závažnějším. Je to sice onemocnění, na které se a priori neumírá nebo není smrtelně nebezpečné, ale má svá rizika . Pokud se pacient neléčí, tak v případě těžké a neléčené deprese může ten pacient pod tlakem tohoto onemocnění spá­chat sebevraždu.

 

Jak je to časté, že člověk dospěje až k sebevraždě?

 

To záleží, zda se dostane do rukou odborníka či ne. Pokud trpí   depresí dlouho a   nikde se neléčí, tak se to stát může.Výjimečně se to může stát i u léčených pacientů. Může  nějak pomoct okolí?  Rodina, přátelé? To  bývá  někdy  problém.   Pokud  si rodina všimne, že se s člověkem něco děje, že se nějak změnil, měla by ho podporovat v tom , aby navštívil lékaře, pokud tak již neučinil sám. Když se pak zjistí, že se jedná o duševní poru­chu typu depresivní porucha, měla by rodina tento fakt přijmout, uvědomit si, že se jedná o onemocnění, které může postihnout každého a že ten nemocný zato nemůže. V této fázi je také nesprávné a zbyteč­né snažit se nemocného nějak násilně rozveselovat. Je důležité si zapama­tovat, že se jedná o onemocnění, které nelze ovlivnit vůlí, ten postižený si nemůže poručit být veselý.Takže aktivity typu návštěva přátel, návštěva kina či povzbuzování ke konzumaci alkoholu jsou naprosto špatné. Stejně tak škodlivé je apelovat na nemoc­ného aby se vzchopil a přemohl své obtíže vůlí. Tyto jistě dobře myšlené snahy rodiny mohou situaci jen zhoršit, pacient začíná mít výčitky, obviňuje se z vlastní neschopnosti, připadá si jako přítěž pro rodinu a logicky začne uva­žovat o sebevraždě.

 

Rodina by se tedy raději neměla vmě­šovat?

 

To vůbec ne. Podpora rodiny a přátel je velmi důležitá, je potřeba, aby se pacient necítil osamocený ve svém trá­pení a aby se necítil vinen. Je potřeba ho přesvědčovat, že jeho stav je psy­chickou poruchou,za kterou nemůže a nemusí se za ni stydět a která se dá léčit. Je rovněž potřeba udržet ho v určité přiměřené aktivitě, kterou je schopen aktuálně zvládat,motivovat ho, ale nikoliv násilně. Je třeba postupovat pomalu, sledovat, co chce on sám. Je také dobré, když je rodina v kontaktu s ošetřujícím lékařem.

 

Opačný postoj - nikdo mi nerozumí -tam být nemůže?

 

To ani ne, pacienti s depresí spíše obviňují sami sebe - oni jsou ti špatní, k ničemu, rodina se tak snaží a já jsem jim jen na přítěž.

 

Jak poznáme, kdy se jedná o skuteč­nou depresivní poruchu nebo jen pře­chodnou záležitost, reakci na nějaký vnější podnět?

 

Samozřejmě může být deprese i reaktivní tzn. jako reakce na nějakou závažnou událost, úmrtí blízkého člo­věka nebo nějakou tragedii. V tomto případě je to v podstatě normální reak­ce na vnější okolnosti. Její projevy jsou obdobné jako u depresivní poruchy, ale trvání je krátkodobé, příčina zcela jasná a u většiny lidí po čase spontán­ně odezní. Na rozdíl od toho nestojí na začátku vzniku depresivní poruchy jako one­mocnění žádná tragická událost a rov­něž trvání příznaků je podstatně delší a má tendenci se postupně zhoršovat, na rozdíl od předešlé deprese, kdy obtíže s časem ustupují. Navíc depresivní porucha má perio­dický charakter a až u 80% nemoc­ných se může periodicky opakovat. Charakteristická je také sezonnost onemocnění -, často se vyskytuje na podzim a na jaře.

 

A proč na jaře?

 

Vysvětluje se to také tím, že je méně světla.

 

Četla jsem, že na jaře je max. sebe­vražd.

 

Ano, ale mezi jarní sebevraždy nepatří jen ty u psychicky nemocných pacien­tů. Ke konci zimy a začátkem jara je i vysoký počet sebevražd bilančních. Tedy takových, které provedou lidé vážně tělesně nemocní ve vysokém věku.

 

Takže kdy jít k lékaři?

 

Pokud se u člověka objeví výše uve­dené příznaky .zhoršují se a trvají déle než 14 dní, měli bychom vyhle­dat odborníka Platí zde stejná zásada jako v celé medicíně, tedy čím dříve začneme léčit, tím lépe a tím snadnější výsledky. Depresivní porucha je dnes naštěstí dobře léčitelná,  k dispozici je velká škála   antidepresivních    léků.   Jsou bezpečné a účinné. Je potřeba je ale užívat pravidelně a dlouhodobě. Léčba trvá většinou několik měsíců.

 

Jsou návykové?

 

Ne, nejsou návykové.

 

Nic jiného, kromě antidepresiv?

 

Základem léčby jsou vždy antidepresiva a dále je možné podle příznaků, které má pacient, přidat na kratší omezenou dobu další léky, jako např. léky na spaní či léky proti úzkostným stavům.

 

Pak už je pacient zcela vyléčen?

 

Depresivní porucha je fázické onemoc­nění a může se někdy v budoucnu vrátit. Po odeznění první epizody je pacient ve stavu plného duševního zdraví. U 80% nemocných může dojít ke vzni­ku další epizody v různém časovém horizontu ( rok, pět let ale i třeba až po deseti letech ), který ale neumíme dopředu odhadnout. Výhoda je snad jen v tom, že člověk, který již jednu epizodu depresivní poruchy prodělal nemoc zná, ví o co se jedná a neváhá s návštěvou lékaře.

 

Pokud mám tyto příznaky já, mohu se rovnou objednat u psychiatra nebo přes něco jiného?

 

Ne, k psychiatrovi je možné se objed­nat rovnou, není nutné chodit přes praktika. Někdy se stává, že člověk jde za praktikem, ti ale mají omezené možnosti toho, co mohou předepiso­vat. Většina těchto léků je vázána na odbornost-tedy na psychiatra. Pokud je praktik znalý, pošle vás za psychi­atrem.

 

Může i na tyto léky i když jsou jen v malých dávkách, vzniknout rezistence?

 

Ani ne, ale spíše se stává,že hned napoprvé „ netrefíme" to správné antidepresivum, takže je pak nutné ho vyměnit. Škála antidepresiv je totiž opravdu široká.

 

Našel se nějaký fyziologický podklad pro deprese?

 

V této oblasti probíhá celosvětově rozsáhlý výzkum.Podle současných znalostí zatím víme, že deprese je způsobena nedostatkem přenašečů nervových signálů mezi mozkovými buňkami a změnou citlivosti nervových zakončení (receptorů). Mezi tyto přena-šeče (tzv. neurotransmitery) patří např. serotonin, noradrenalin, dopamin. aj.

 

Jsou deprese dědičné?

 

Ještě se nenašel gen, u kterého by se řeklo ano, tento gen způsobuje, že člověk bude mít depresi. Ani tady se toho moc neví. Čili jednoznačně dědičné nejsou, spíš by se dalo řici, že může existovat určitá rodinná dis­pozice. Proto se pacientů ptáme, na rodinnou anamnézu, zda se v rodině objevilo nějaké psychiatrické onemoc­nění .Rozhodně to však neznamená, že když se v rodině vyskytuje osoba s nějakou psychiatrickou chorobou, musím ji nutně zdědit. Zatím to není dokázáno.

 

Jsou nějaké rizikové skupiny? Já jsem si přečetla, že třeba v době válek depresemi netrpí, že to je nemoc lidí, kteří mají prakticky všechno, prostě lidí, kteří nemají existenční problémy.Jak říká moje babička, ti co se nudí...

 

Depresivní porucha je onemocnění, které může postihnout kohokoliv, bez ohledu na pohlaví, věk, majetkové poměry, druh zaměstnání či inteligenci. O něco více postihuje ženy. Někdy je také řazena mezi „civilizační choroby", v době válek a extrémních situací mají lidé, nadneseně řečeno, jiné starosti. Je nějaký určitý typ osobnosti, který je k depresím nýchylnější? Nelze jednoznačně říci, že by určitý typ osobnosti byl náchylnější ke vzniku depresivní poruchy. Spíše některé typy osobnosti se pak pozitivně či negativně projeví v průběhu léčby. 

 

Neexistuje žádné vodítko, jak se dopát­rat k tomu, je-li někdo ohrožený nebo ne?

 

V podstatě ne.Jak již bylo řečeno, toto onemocnění může postihnout každého z nás. Určitě ale zdravý životní stal a správná životospráva není od věci. Rozdělit si čas na pracovní a odpočin­kový či relaxační a ten pak plně využít jinými aktivitami, nežli pracovními, např. sportem, koníčky apod. Je to určitá prevence před stresem a přepracová­ním. Pokud se již onemocnění objeví , je i zde různý stupeň ohrožení. Depresivní porucha může být mírná, při níž je člověk schopen chodit dále do práce a zvládá všechny běžné povinnosti. Pak jsou středně těžké deprese, kdy už to zvládání je horší a je většinou potřeba pracovní neschopnost. Pak jsou deprese těžké, kdy už člověk není schopen vůbec žádné aktivity a v těch­to případech je často nutná i hospitali­zace s důraznou léčbou např. infuzním podáváním antidepresivních léků nebo třeba i elektrokonzultivní terapie,kte­rá je velmi účinná u velmi těžkých a hlubokých depresí s vysokým rizikem sebevražedného jednání.

 

To se stále používá? Já myslela, že je to jen ve filmech o Freudovi....

 

Nejen, že se to používá.ale je to stále světově uznávaná metoda. Je to metoda bezpečná, provádí se v celkové anestezii a je velmi účinná u hlubokých či farmakorezistentních depresí.. Kromě této metody máme v současnosti ještě jednu, zcela novou metodu. Jde o stimulaci magnetickými vlnami a nazývá se transkraniální mag­netická stimulace.

 

U pokročilejší formy deprese nějaký rozhovor nepomáhá? Je třeba rovnou začít léčit léky?

 

Rozhovor samozřejmě musí být, je potřeba pacienta vyšetřit a zjistit o jaké onemocnění jde a to je bez rozhovoru obtížné. Podle druhu onemocnění se pak rozhodne o druhu léčby. U depre­sivní poruchy, o které mluvíme, je potřeba nasadit léky.Samotný rozhovor ani psychoterapie by zde nepomohly.

 

Jaký je rozdíl mezi péčí psychiatra a psychologa, krom toho, že víme, že psychiatr léčí i medikamentózně? Je možno lehčí formy deprese léčit i u psychologa?

 

Psycholog je na lůžkovém pracovišti součástí týmu, který se podílí na léčbě pacienta. Provádí jednak psychologic­ké vyšetření v diagnosticky nejasných případech. Jedná se o vyšetření pomocí různě zaměřených testů, které napomůže ke stanovení správné diagnosy. Dále se psychologové podí­lejí na psychoterapii, ať již skupinové či individuální v indikovaných případech, tedy v případech, kdy je psychoterapie u pacienta vhodná a žádoucí. Psycholog pracující v terénu, tedy v ambulantní praxi , se rovněž může setkat s člověkem trpícím nějakou for­mou deprese. Pokud se jedná o depre­si reaktivní, tedy nasedající na nějakou tragickou událost, tak zde skutečně může velmi pomoci psychoterapie. Pokud ale jde o epizodu depresivní poruchy, tak zde by samotná psycho­terapie nepomohla.

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Myomy

myom Děložní myomy jsou benigní (nezhoubné) nádory, které vyrůstají z děložní stě­ny tvořené hladkou svalovinou. Postihují 30-40% žen v produktivním věku. U ně­kterých žen myomy nevyvolávají vel­ké obtíže a stačí je jen sledovat v rám­ci pravidelných gynekologických prohlí­dek (zejména ultrazvukem).

Číst dál...

Endometrioza

endometriozaVeškeré informace o endometrioze nám poskytl prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc. přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, kde se nachází, jediná svého druhu v republice, specializovaná ambulance pro diagnostiku a léčbu endometriozy.

Číst dál...

Gynekologické záněty

gynezanetyZáněty ženských pohlavních orgánů jsou infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi, viry, kvasinkami, parazity a často je původců více najednou (infekce polymikrobiální). Původce ifekce může být již existující v pochvě či na zevním genitálu nebo je do organismu zanesen zvenčí.

Číst dál...