Náš seriál o tom jak se bezpečně chovat u vody pokračuje částí nejsmutnější. Statistiky nám jasně říkají, že tonutí je na druhém místě příčin nechtěné smrti dospělých a dětí hned po dopravních nehodách. Lze tragickým situacím předejít, zabránit a co dělat, abychom topícího se člověka zachránili?

Již počtvrté využíváme zkušeností a informací RNDr. Petra Šímy, CSc., který je instruktorem a lektorem vodního záchranářství od r. 1967, kdy byla Vodní záchranná služba u nás založena.

 

  

Co dalšího můžeme ze statistik na téma utonutí vyčíst?

Světová zdravotnická organizace udává průměrně 5 - 6 utonulých ročně na 100 000 osob. To jsou velice nepřesné odhady, protože řada zemí, mezi nimi ty nejlidnatější, tyto statistiky neposkytuje. Počty obětí vody by byly nejméně o řád vyšší, kdyby k nim byly přičteny také nezvěstní a ti, kteří zahynuli při přírodních katastrofických záplavách. Ani Česká republika nevybočuje z těchto čísel: roční průměrné počty utonulých už po léta kolísají mezi 400 - 600 osobami. 

 

 

Existuje skupina nebo skupiny osob nejvíce ohrožené?

Ve všech zemích bez rozdílu utone více mužů, než žen. 

Nejohroženější skupinou jsou však děti v předškolním věku. I ve vyspělých státech jako v USA, Velké Británii, Kanadě a v Austrálii, v nichž je záchranářská osvěta a prevence tonutí prováděna po desítky let, je utonutí hlavní příčinou smrti dětí ve věku od jednoho roku do čtyř let. Zvláště malé děti do 5 let jsou velmi živé a mají nepatrné vědomí o riziku a navíc v tomto věku buď neumějí plavat vůbec, nebo si plavecké návyky ještě dokonale neosvojily. Australské statistiky uvádějí utonutí jako hlavní příčinu smrti u 1 - 4 letých dětí. Např. v Novém Jižním Walesu utonulo ročně v průměru 24 dětí ve věku pod 5 let.  Hlavní vinu nesou zahradní bazény a jejich nedostatečné zabezpečení.

Starší děti již toto nebezpečí chápou, přesto ještě nemají základní znalosti a tudíž ani konkrétnější představu o hrozícím nebezpečí při koupání např. ve vlnách a příboji, nebo u jezů a náhonů.  Faktorem, který riziko utonutí ještě zvyšuje, je u mladších dětí nedokonalé zvládnutí plaveckých stylů a u starších jejich nedostatečná fyzická kondice. Stejně jako u dospělých jsou více ohroženi chlapci, než děvčata. Rodiče, učitelé a vychovatelé jsou odpovědni na druhém místě. Nejde jen o jejich nepozornost nebo o chvilkové nevěnování se dítěti, ale také o jejich nezkušenost jak v takové kritické situaci postupovat, neznalost záchrany a resuscitace oběti.

Dalšími ohroženými skupinami jsou mladí lidé mezi 18 - 22 lety a osoby starší 65 let.  Příčiny utonutí jsou u těchto skupin stále tytéž: nedostatek zkušenosti, nerozvážnost a nadměrné riskování převážně u mladších, a přecenění sil u těch starších.

 

 

Jaká situace je nejčastější příčinou tonutí, kde máme být nejvíc ostražití?

Nelze vypočítat všechny okolnosti, za kterých může dojít k tonutí a utonutí. V mnoha případech to bývá špatný odhad sil, únava a vyčerpání, které bývá provázeno svalovými křečemi, strach a panika, nebo dlouhý pobyt v chladné vodě. Nadmíru prodlužované zanoření na nádech zvláště po přílišném rozdýchání, hyperventilaci, může být častou příčinou utonutí i dobrých plavců, kteří se snaží uplavat co nejdelší úsek pod vodou. Pravděpodobnost utonutí zvyšují nemoc, nevolnost z přejedení a intoxikace po přílišném požití alkoholu. Tedy asi ne bezdůvodně tvrdí staré anglické přísloví, že Bakchus utopil více lidí, než Neptun.

Tonutí předcházejí také nehody a úrazy utrpěné ve vodě, zejména ty, které mohou končit bezvědomím jako úder do hlavy, nebo pohmoždění krční páteře a ochromující náraz na břišní krajinu při nešťastném skoku do vody. Závažné jsou šokové stavy, které mohou způsobit selhání krevního oběhu a zástavu srdce po nečekaném zanoření těla do studené vody, nebo reflexní křeč hrtanových svalů (laryngospasmus) při překvapivém průniku vody do dýchacích cest. Nebezpečné je protržení ušního bubínku při nesprávném vyrovnávání tlaku při potápění, které provází nejen úlek, ale i ztráta orientace pod vodou po náhlém průniku vody do středního ucha.  A téměř vždy utonou lidé, kteří byli ve vodě postiženi infarktem, mozkovou mrtvicí, mdlobou nebo epileptickým záchvatem.

 

 

Existuje definice utonutí, je to vlastně udušení?

Utonutí (utopení) není nic jiného, než udušení ponořením do vody nebo jakékoliv jiné tekutiny. Voda se dostává do plic neovladatelnými nádechy a zabraňuje přístupu vzduchu. Jen asi u 10 % osob se voda v plicích neprokáže („suché tonutí").  Utopit se může tedy každý živočich, který je vybaven plícemi. Prvotní příčinou smrti je nedostatek kyslíku ve tkáních a zejména v mozkových centrech, která řídí životní funkce a jež jsou na dostatečném přísunu kyslíku obzvláště závislá. Udušení utonutím má však specifický průběh i následky, protože voda zaplavuje 85 - 90 % plicního prostoru a způsobuje další řetěz typických a velmi závažných změn vnitřního prostředí organismu. Tyto změny nenastávají při obyčejném dušení cizím předmětem uvízlým v dýchacích cestách, nebo při vdechnutí nepatrného množství vody, které vyvolá laryngospasmus, ani mechanickým uzávěrem hrtanu při škrcení.

Jen u méně případů dojde k bezprostřední zástavě srdce (tzv. náhlé reflexní smrti), která je vyvolána silným podrážděním bloudivého nervu náhlým zchlazením těla nebo po dopadu břichem na hladinu.

 

  

Dozvěděla jsem se, že léčba po tonutí je ovlivněna i tím, v jaké vodě se oběť nacházela. Je to pravda a jak se to projevuje?

Je to tak. Průběh tonutí jakož i změny vnitřního prostředí organismu a jejich následky závisejí na tom, zda oběť tonula ve sladké, chlorované, nebo mořské vodě. Podle toho se řídí následná léčba. Zhruba lze říci, že proniknutí sladké vody do plic má daleko těžší následky a také zotavení trvá déle, i když poškození se nejeví tak vážné a i otok plic je menší. Naopak je tomu při vdechnutí mořské vody. Počáteční otok plic je sice rozsáhlejší, protože však slaná voda nepoškozuje plicní tkáně v takové míře jako sladká, je rekonvalescence kratší.

  

Tonutí ve sladké vodě 

Sladká voda je vůči krvi hypotonická, to znamená, že voda přecházející přes stěny plicních sklípků krev zřeďuje, což má za následek přetížení srdce a v konečné fázi jeho selhání. Současně do sebe přejímají nadbytek vody červené krvinky, bubří a rozpadají se.  Sladká voda rovněž ničí plicní hlen (surfaktant), který je nutný pro správnou funkci plic, a buňky, které jej produkují. Nastupující otok plic v důsledku porušení propustnosti jejich výstelky zabraňuje přestupu kyslíku do krevního oběhu.  Při tonutí v chlorované vodě se otok plic vyskytuje téměř vždy.

 

 

Tonutí v mořské vodě

Mořská voda obsahuje více rozpuštěných solí a je proto vůči krvi hypertonická, což znamená, že voda z krevního oběhu prostupuje přes plicní stěnu do nitra plic, kde se hromadí a zabraňuje přístupu vzduchu. Navíc se mísí se surfaktantem a vzniklá pěna nedovoluje, aby se vzduch dostal až do plicních sklípků. Všechny tyto změny provází rovněž otok plic, i když vzniká jinak, než v případě tonutí ve sladké vodě.  Následkem zhuštění krve selhává srdeční činnost.

 

  

Jak se tonoucí ve vodě projevuje? Jak dlouho celá tragická událost trvá?

Tonutí provází charakteristické chování, podle něhož lze odhadnout stav oběti i naděje na úspěšnou resuscitaci. Tyto doprovodné projevy tonoucího bývají rozděleny do tří fází a jsou vždy podmíněny změnami vnitřního prostředí organismu.

 

1. FÁZE: trvání 50 - 80 vteřin

chování oběti: bezprostřední snaha zadržet dech; nekoordinované pokusy udržet se nad hladinou, často velmi nebezpečné zachránci; zmatené neúčelné pohyby způsobují, že se oběť potápí a znovu rychle vynořuje; vdechnutí vody do dýchacích cest vyvolává nutkavý a neovladatelný kašel, případně laryngospasmus, které nekoordinované pohyby prohlubují

psychický stav: strach, ztráta rozumného uvažování, ztráta sebekontroly a sebeovládání, strach přechází do paniky

průvodní jevy: stoupá krevní tlak, zrychluje se počet srdečních tepů                     

vnitřní změny: stresové hormony (adrenalin) se vyplavují do tkání a krevního řečiště, začátek poklesu kyslíku ve tkáních

 

 

2. FÁZE: trvání 2 - 3 minuty

chování oběti: tonoucí se potápí na delší časové intervaly, jejich délka se prodlužuje, až mizí definitivně pod hladinou; nekoordinované pohyby ochabují, dostavují se svalové křeče;  nutkavé nádechy zvyšují průnik vody do plic, jen v případě laryngospasmu voda do plic neproniká; přeplnění žaludku polknutou vodou vyvolává zvracení, což dále komplikuje situaci

psychický stav: mizí pocit panického strachu, vědomí se otupuje, nastává rezignace a obluzení vyúsťující v bezvědomí

průvodní jevy: tonoucí modrá v obličeji, stoupá krevní tlak, počet srdečních tepů klesá; reflexní zvracení může způsobit nasátí žaludečního obsahu do plic

vnitřní změny: svalové úsilí vynaložené na neúspěšné pokusy udržet se nad hladinou provází nadměrná spotřeba kyslíku a zároveň se zvyšuje produkce oxidu uhličitého; současně rychle klesá obsah kyslíku v krvi, tkáních a orgánech, protože je znemožněn jeho přestup z plicních sklípků;  svalová činnost ochabuje a životně důležitá centra v mozku závislá na vysokém přísunu kyslíku přestávají koordinovat základní životní pochody

 

3. FÁZE: trvání 3 - 6 minut

chování oběti: tonoucí nejeví žádné známky svalové aktivity; tělo klesá pod hladinu až na hranici skočné vrstvy nebo po vyrovnání teploty těla s okolní vodou ke dnu

psychický stav: bezvědomí

průvodní jevy: zástava reflexních dýchacích pohybů, pokles krevního tlaku, nastupují poruchy srdeční činnosti (arytmie); mizí svalový tonus; mizí nervové reflexy včetně rohovkového reflexu; zornice zůstávají rozšířené; hmotnost těla klesá v důsledku průniku vody do dýchacích cest a plic a do trávicí soustavy; vzrůstající hydrostatický tlak na hrudní koš při klesání těla vypuzuje poslední zbytky vzduchu z dýchacích cest   

vnitřní změny: nastupující otok mozku; poškození ledvin; zástava srdce a krevního oběhu vedou ke smrti

 

 

Nejdůležitější je pro nás vědět co máme udělat, aby byla naše pomoc maximálně účinná?

Zábrana dýchání při tonutí způsobuje hypoxii, nedostatečné zásobení tkání kyslíkem, které nejvíce postihuje mozek.

Proto je okamžité obnovení dýchání tím nejpřednějším úkonem první pomoci. Bez obnovy dýchání se hypoxický stav prohlubuje a už po několika minutách může být mozek poškozen nenávratně. To si musí uvědomit každý, který byl nehodě přítomen a ihned zahájit resuscitaci, protože příjezd školeného personálu se dá očekávat v nejlepším případě až po několika minutách (anglické statistiky udávají rozsah doby od oznámení do začátku resuscitace na 7 - 64 minut). Ale i při velmi rychlém dostavení se pomoci, klesá pravděpodobnost úspěšného návratu k životu na minimum.

 

Je-li oživování zahájeno do jedné minuty, je naděje na oživení téměř stoprocentní. Kritickým intervalem jsou čtyři minuty, kdy klesá naděje na polovinu. Po osmi minutách nastává zástava srdce a po deseti až dvanácti minutách je pravděpodobnost oživení téměř nulová.

 

Dále je třeba uvědomit si, že za každých okolností, i když se oběť topila jen krátce, a i když se jí dostalo bezprostřední kvalifikované pomoci, je nutné zajistit odvoz a odborné vyšetření v nemocnici. V lékařské literatuře je uvedeno nesčíslně případů, kdy zachráněný bez známek jakéhokoliv poškození zemřel po několika dnech, nebo se objevila neléčitelná poškození nervové činnosti. I když je oběť zachráněna, může tonutí zanechat trvalé následky. Přibližme si to na výzkumech zachráněných dětí, které byly provedeny v USA, Austrálii a Velké Británii. Na každé úmrtí připadalo 8 - 10 případů tonutí vyžadujících hospitalizaci. Pěti až dvaceti procentům z těchto dětí zůstaly lehčí či závažnější trvalá poškození mozku. U těch, které byly zachráněny po delší době tonutí neurologické poruchy i navzdory intenzívní lékařské péči přetrvávaly, dokonce byly příčinou pozdější zvýšené úmrtnosti. Lékaři z Oddělení anesteziologie a pediatrie lékařské fakulty university ve Washingtonu a z Dětské nemocnice v Seattlu provedli v r. 1994 vyšetření u 46 zachráněných dětí a zjistili závažná neurologická poškození zvláště u těch, které nabyli vědomí až po 24 hodinách.

 

 

Použitá literatura:

Carey, V., Chapman, S.,   Gaffney, D. Children's lives or garden aestethics? A case study in public health advocacy. Austr. J. Publ. Health 18, 25-32, 1994

Kemp. A., Sibert. J. R. Drowing and near drowing in children in the United Kingdom: lessons for  prevention.  Brit. Med. J. 304, 1143-1146, 1992

The Canadian Red Cross Society Water Safety Service, 1966

S. L. Bratton, D. S. Jardine, J. P. Morray. Serial neurologic examinations after near drowing and outcome.  Arch. Pediatr.Adolesc. Med. 148, 167-170, 1994

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Myomy

myom Děložní myomy jsou benigní (nezhoubné) nádory, které vyrůstají z děložní stě­ny tvořené hladkou svalovinou. Postihují 30-40% žen v produktivním věku. U ně­kterých žen myomy nevyvolávají vel­ké obtíže a stačí je jen sledovat v rám­ci pravidelných gynekologických prohlí­dek (zejména ultrazvukem).

Číst dál...

Endometrioza

endometriozaVeškeré informace o endometrioze nám poskytl prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc. přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, kde se nachází, jediná svého druhu v republice, specializovaná ambulance pro diagnostiku a léčbu endometriozy.

Číst dál...

Gynekologické záněty

gynezanetyZáněty ženských pohlavních orgánů jsou infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi, viry, kvasinkami, parazity a často je původců více najednou (infekce polymikrobiální). Původce ifekce může být již existující v pochvě či na zevním genitálu nebo je do organismu zanesen zvenčí.

Číst dál...