Ohlížíme-li se zpět k časům středověkým, nemůžeme se patrně zbavit jistých smíšených pocitů z tohoto období „nevědomí". Možná se nám v představách vybaví hlomoz železných zbraní ve věčných válkách. Možná se nám vybví křik v uličkách malých sevřených měst, kde není prostor na hygienu, ale kde je naopak živná půda pro nemoci, šířící se závratným tempem.

Možná má pro nás středověk punc tajemna. Historie i legendy o templářích, o svatém grálu i hraběti Drákulovi vždy povzbuzovali lidskou fantazii, následně i romanopisce a režiséry filmů. Teprve pak se nám pod pojmem středověk začnou vybavovat věci a události, které obdivuhodným způsobem takřka nastartovaly vývoj Evropy a s ní i celého světa. Neboť -jak říká francouzský historik Jacques Le Goff-  středověk byl „tavicí kotel moderní společnosti".

Středověk byl časem, ve kterém se národnostně uspořádala Evropa. Evropa přijala nově příchozí národy Slovanů, Germánů, Gótů i jejich první státy, základy států dnešních. Tyto národy přišly coby „barbaři". Postupně se však mezi nimi rozšířilo křesťanství, které přineslo jejich novým říším nejen morální a právní kodexy, ale i učenost starověkých civilizací Řecka a Říma a fungující správní systém. Středověk tedy znovu navázal staré obchodní i komunikační vazby, zpřetrhané ve zmatcích konce starověku. Středověk znovu obnovil vzdělávání ve školách, vznikajících při klášterech. Středověk na dlouhou dobu ukotvil hierarchii společnosti a moci, zároveň však i na dlouhou dobu zakonzervoval nerovnovážný vztah mezi mužem a ženou, který se bude jen obtížně vyrovnávat až v průběhu 20. století.  

 

Jak žena ke své roli přišla? Skrze muže!

 

Čtenářky mi odpustí toto zjednodušené tvrzení, které by se vyjímalo spíše na feministickém posteru, než v historickém článku. Zdá se však, že toto tvrzení je plně na místě, začneme-li pátrat po příčinách podřízeného postavení středověké ženy vůči muži.

V první řadě je třeba načrtnout schéma, podle kterého fuguje středověká společnost. Muži jsou obecně děleni do tří skupin, podle funkce, kterou pro společnost vykonávají: bellatores = bojovníci (ti, kteří společnost brání), oratores = modlící se (ti, kteří za společnost prosí o milost Boží) a laboratores = pracující (ti, kteří zajišťují hmotné zabezpečení). Ženy však do tohoto hlavního schématu nezapadají. Jejich společenské zařazení neurčuje jejich profese, jako to vydíme u mužů, nýbrž jejich tělo a jejich rodinný stav. Dělí se na panny, manželky a vdovy. Tyto tři kategorie jsou dány jasně a striktně. Přináší pro každou ženu, ať patří do kterékoli z nich, jasná pravidla a vždy je podřizují kontrole mužů. Proč musí být žena vždy „pod kontrolou"? Ve středověké společnosti se totiž prohloubila starověká nedůvěra v ženu a v její schopnost svobodně myslet a jednat. Žena je v čase tvrdých zákonů a „mužů činu" degradována na fyzicky i psychicky slabou osobnost, takřka bezprávnou a jako taková je s celým svým životem, mravností i majetkem nutně podřízena mužskému dohledu. Proto je dívka-panna pod kontrolou svého otce do doby, než se vdá. Při svatebním obřadu je otcem přivedena k oltáři a předána do rukou jiného muže, svého nastávajícího manžela, který nad ní přebírá zodpovědnost (tak archaický je náš současný vstupní svatební špalír!). V případě smrti manžela zůstává žena jako vdova v domě, který tentokrát přebírá její nejstarší syn. Ten tak přebírá i právní zodpovědnost za svou matku.

Nutno upozornit, že toto načrtnuté schéma je spíše ideálním schématem, prezentujícím ideální ženské role. Nelze jej tedy chápat jako obraz skutečnosti (- v praxi zejména vdovský status mohl dát ženě velké množství osobní svobody). Mysleme však na to, že středověká společnost je značně uzavřený svět, který si přímo vyžaduje tradiční, jasně vymezená schémata a jasně formulované společenské role. A proto je třeba brát v úvahu i toto vymezení ženských rolí a jejich podřízení mužům jako platný společenský vzor, dle kterého se středověká společnost formovala. Tento vzor byl navíc podporován a hlásán velkou autoritou - křesťanskou církví.

Křesťanství má ve středověku velké slovo, je náboženstvím takřka celé středověké Evropy a má veliký vliv na její myšlenkový vývoj, neboť zprostředkovává tradici a moudrost starověku. Jsou to církevní představitelé - mužové - kdo hlásá duchovní a morální zásady křesťanství, kdo učí středověkou společnost myslet a jednat. Tento fakt je třeba mít na paměti v průběhu našeho pátrání po ženách, neboť do značné míry určuje církevní postoj k ženskému pokolení. Totiž i v církevním výkladu vztahu muže a ženy se značí větší či menší pohrdání ženou, nedůvěra vůči ní až strach z ní. Odkud pochází?

 

Pokušení přišlo na svět skrze ženu?

 

Tento odtažitý vztah k ženám má své kořeny hned v první zásadní autoritě křesťanského myšlení, ve slovech apoštola Pavla. Pavel v prvním listě Korinťanům doporučuje: „Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže...To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz." Na základě těchto slov církev předkládá společnosti jako ideál člověka svobodného, člověka nezatíženého žádnou světskou vazbou, tedy ani ne manželstvím. Církev přebírá Pavlův názor a chápe manželství dokonce jako pouhé východisko z nouze, jako nutnost pro ty, kteří nevydrží žít sami. Pak tedy logicky stoupají na společenském žebříčku ti, kteří „dokáží" žít sami a zříkají se všech světských pout (kněží, skládající podle Kristova vzoru slib čistoty, a mniši, uchylující se před světem do pousteven a klášterů). Tito kněží a mniši mají, díky svému vzdělání a svatému životu, možnost kázat lidem a usměrňovat jejich myšlení v tom, co má být správné a co ne. V jejich výkladu se najednou žena stává nebezpečím. Žena představuje nebezpečí pro muže jako „ta dychtivá po manželství". Je viněna za to, že svým šarmem a dovednostmi vláká mladého muže do sítí manželství a zabrání mu vézt asketicky odříkavý život. Žena však představuje mnohem větší nebezpečí jakožto pokušitelka k hříchu. Krásná žena svůdnice je zbraní ďáblovou a útočí na sexuální zdrženlivost asketických církevních představitelů i na mravopočestnost ženatých mužů. Ne náhodou mají středověcí kazatelé před sebou stále živý obraz Evy, která v ráji nabízí Adamovi jablko ze zakázaného stromu, kolem kterého se obtáčí svůdce-had. Tento starozákonní příběh je silným důkazem ďáblova spojenectví se ženou, respektive ďáblovy moci nad ženou, kterou využívá jako návnadu pro svedení muže. (naše důvěrně známé „kam čert nemůže, tam nastrčí babu!"). Dle středověkého výkladu je žena skutečně více náchylná podlehnout zlu a hříchu, neboť je stvoření slabé, ovládané emocemi (ty jsou známkou její křehkosti) a neobdařené tolika ctnotmi, jakými je obdarován muž. Muž tedy má dohlížet na ni a na její rozmary a sám musí být dostatečně pevný, aby se nenechal jejími vrtochy či přímo pokušeními zlákat.    

 

Církev vinná nevinná a vzepětí ženství

 

Tato misoginie a strach z žen, která zaznívá převážně z úst kněží a mnichů,  působí až děsivě. Degradace ženy, patrná v mnoha středověkých kázáních, by nás mohla vést až k doměnce, že právě církevní demagogie byla vinna celospolečenskou podřízeností ženy muži a omezením její svobody. Ale není tomu tak. Je samozřejmě pravda, že středověká církev spojuje symbol ženy s hříchem a slabostí a povyšuje „celibátní" status nad status manželský. Je však také pravda, že církev dává středověké ženě překvapivě velké množství prostoru pro vlastní realizaci a prosazení vlastního individua, a to jak v běžném životě, tak i přímo uvnitř církve - a přispívá tak k povznesení pohlaví ženského.

Hned z počátu toto můžeme sledovat na přerodu raněstředovělé společnosti z barbarské na křesťanskou. Křesťanství zakotví ve svých pravidlech monogamii, sňatek přiřazující jednomu muži jen jednu ženu a utvářející z heterosexuální dvojice základní jednotku společnosti. Tato varianta přebíjí starší barbarské zvyklosti a práva mužů „vlastnit" více žen najednou, ba co víc, činí z ženy „protipól muže". Přináší jí tak vyšší společenskou vážnost ale i ochranu, převážně v případě neplodnosti manželského páru.  Muž by neměl zapudit svoji křesťanskou manželku kvůli (její) neplodnosti, jako tomu mohlo být dosud (v praxi však je toto pravidlo paradoxně nejvíce porušováno u vládnoucích rodů, kde touha po potomku-dědici vede k častým, mnohdy různě kamuflovaným a až komicky zdůvodňovaným rozvodům manželů.) Korunu ženské emancipaci v oblasti sňatků nasadí církev ve vrcholném středověku přímo při svatebním obřadu. Kněz se při něm ptá obou(!) snoubenců, zda si svého protejška berou dobrovolně. Je samozřejmě velice obtížné určit, do jaké míry bylo toto tázání pouhou formalitou, když výběr partera často předem určili rodiče. Ale už jen samotný úkon, kdy se kněz ptá dívky na její názor, je velkou inovací středověkého myšlení. Kněz takto demonstruje před církví i shromážděnými svatebčany, že je přesvědčen, že žena má svůj vlastní názor, že je osobností schopnou o sobě rozhodovat!

Oč podivuhodnější je však vzepětí ženství přímo na poli církevním. Oblast duchovního života je, dalo by se říci, ostře střežena muži. Vždyť i v příběhu o Ježíši a jeho apoštolech je ženám přisouzena jen minimální důležitost. A jak už jsme viděli výše, ženskost představuje pro askety svět hříchu a svodů, ze kterého se sami celý svůj život snaží uniknout do ticha kláštera a samoty. Zároveň ale církevní představitelé vidí, že i ženy inklinují ke zbožnosti a to s velikým přesvědčením. Kromě nových ženských klášterů a řádových větví (za všechny uveďme například zakladatelku sv. Kláru a její českou „kolegyni", sv. Anežku Přemyslovnu) vznikají ve městech středověké Itálie či Belgie skupinky zbožných žen - bekyní - pečující o vlastní duchovní růst a oddávající se ve službu druhým. Obě „instituce", kláštery i bekynáře, jsou pak význačným hájemstvím žen. Ženy si samy rozhodují a upravují pravidla spolužití, dobrovolně se zavazují k práci a službě, zároveň však mají možnost se vzdělávat (privilegium zdaleka ne samozřejmé) a duchovně žít. Církevní představitelé vidí, že ženská citovost a citlivost, která bývá ve středověku obecně považována za slabost, může být i darem velké zbožnosti a lásky k Bohu i lidem. Vidí, že laická zbožnost a aktivita v církvi se pomalu prosazuje vedle zbožnosti „vysvěcených" a že ženy na tom mají značnou zásluhu. Ve společnosti se objevují mystici a mystičky, lidé zvláštních schopností a vjemů. Bývají to silné osobnosti, často právě ženy, které se cítí být povolány samotným Bohem a ve svých extázích přímo od něj přijímají jeho učení a rozmlouvají s ním. Samy si potom (troufale) troufají šířit své vize mezi lidem a pod autoritou Božích zjevení kritizovat chyby společnosti a církve a požadovat jejich nápravu. Církev se k takovým „extravagantním světicím", podezřelým ženám, chová velmi obezřetně a podrobí je mnohému zkoumání a dohledu. Často však církevní představitelé překvapivě obrací svůj nedůvěřivý postoj a nechávají se takřka vzdělávat a inspirovat ženskou zaníceností a citovým prožíváním! Autorita těchto zbožných žen dokonce přesahuje hranice běžného duchovního života. Švédská královna Brigita, vdova, obdařená mystickými zjeveními, se zapojí do politiky a koncem 14. století, v době papežského schizmatu a krize církve, se aktivně postaví za papeže. Brigitu po její smrti nahradí dokonce pouhá chudá měštka, Kateřina Sienská, jejímž jediným bohatstvím je pověst mystičky. Překvapivě však tón, se kterým tato mladá žena jedná a promlouvá v dopisech k různým světským i církevním autoritám, je neuvěřitelně sebevědomý, plný přesvědčení o vlastní síle. Její troufalost a zanícenost je však společností (víceméně) přijata a Kateřina se stává symbolem míru a sjednocení, ba co víc. Kateřina se stává vyslankyní papeže jako jeho ženská legátka, co bývá pověřena misí, která by byla pro muže-legáta příliš nebezpečná.

O podobné vnitřní síle vypovídají další a další nesčetné příběhy žen, které se rozhodly vzepřít konvencím středověké společnoti a místo, aby svěřily svůj život nadvládě muže-manžela, daly se cestou zbožnosti a služby, zakládaly nemocnice a chudobince a sloužily v nich, odcházely do samoty a věnovaly se hodnotám duchovním, nebo se se svou neuvěřitelnou silou vrhaly do politických jednání a bojovaly za mír. Vytvořily vzor emancipované středověké ženy.

Avšak slovo emancipované musíme dát nejméně do trojitých úvozovek. Vždyť hovoříme teprve o středověku.

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Myomy

myom Děložní myomy jsou benigní (nezhoubné) nádory, které vyrůstají z děložní stě­ny tvořené hladkou svalovinou. Postihují 30-40% žen v produktivním věku. U ně­kterých žen myomy nevyvolávají vel­ké obtíže a stačí je jen sledovat v rám­ci pravidelných gynekologických prohlí­dek (zejména ultrazvukem).

Číst dál...

Endometrioza

endometriozaVeškeré informace o endometrioze nám poskytl prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc. přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, kde se nachází, jediná svého druhu v republice, specializovaná ambulance pro diagnostiku a léčbu endometriozy.

Číst dál...

Gynekologické záněty

gynezanetyZáněty ženských pohlavních orgánů jsou infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi, viry, kvasinkami, parazity a často je původců více najednou (infekce polymikrobiální). Původce ifekce může být již existující v pochvě či na zevním genitálu nebo je do organismu zanesen zvenčí.

Číst dál...