Na naší cestě za ženou v historii jsme již v minulém čísle zabrousili do období středověku, ve kterém byly položeny základy moderní Evropy a s ní i vymezeny společenské role muže a ženy. Díky předchozímu úvodnímu dílu se můžeme dnes společně podívat na to, jak se tyto striktně vymezené role obou pohlaví projevily v každodenním životě, v manželství, ve výchově - alespoň nakolik nám středověké prameny dovolí poznat.

Písemná svědectví středověku pocházejí totiž jen z rukou vzdělaných, kterými jsou v té době povětšinou jen církevní činitelé. Tito církevní zástupci nepovažovali za důležité zaobírat se ve svých spisech něčím takovým jako je běžný rodinný život, děti, ženská práce v domácnosti či dokonce žena jako osobnost s vlastním světem a myšlením. Přesto si v tomto díle ukážeme, že i přes podřadnost, kterou žena ve středověké společnosti -na první pohled- zastává, není ženské pokolení jen „mlčící polovinou lidstva". 

 

Vzdělání a další výbava do života

Vše se začíná u středověké představy, že žena není schopná rozhodovat sama o sobě - ani ne snad kvůli tomu, že by měla nižší inteligenci, ale spíše kvůli tomu, že je osobností křehkou a labilní, velice náchylnou k nerozumným reakcím, emocím a citům. Tak tedy žena spadá pod dohled rozumnějšího a v emocích stálejšího muže a prakticky postrádá osobních práv. Nemá právo vlastnit (přitom vlastnictví půdy je klíčovým právem člověka ve feudalismu), nemá právo vykonávat řemeslo (přitom řemeslo je určující činností pro plnoprávného měšťana v rozvíjejících se městských státech), nemá právo účastnit se veřejného života a spolurozhodovat o chodu společnosti. Logicky tedy vyplývá, že žena nepotřebuje ani vzdělání, které je k veřejným a podnikatelským funkcím nutné.  Zatímco chlapcům jejich rodiče platí vzdělání od základního trivia až po studium univerzitní, dívky povětšinou zůstávají negramotné, a to slečny z vyšších společenských vrstev.

Pro ženinu roli budoucí matky je mnohem důležitější naučit se řídit chod domácnosti a následně pak, až se vdá, být pomocnou rukou svého muže v jeho činnosti. Paradoxně však v této činnosti žena často prokáže svou rozhodnost a schopnosti. Ačkoli je stále odkazována jen do „role pomocné" svému muži, musí to být ona, kdo přebírá zodpovědnost za rodinný podnik a řídí ho po dobu manželovy nepřítomnosti, případně po jeho smrti. Středověké povídky jsou plné statných měšťanek, ovládajících často nejen samu živnost, ale i svého muže.

 

Manželství a mateřství - sféra žen

Tím se dostáváme ke sféře, která je skutečným naplněním ženství. Ženina svrchovaná role je v manželství a mateřství. Tak se tvoří i ono společenské schéma platné ve středověku (o kterém byla řeč v minulém článku), přidělující ženám trojí možný status, status panenství - manželství - vdovství. Panenství je první fáze ženina života, žitá spíše ve skrytosti a v očekávání ženicha světského, případně v rozhodnutí pro život v mnišství. Manželství je společensky aktivní částí života ženy. Žena je konečně dospělou a po boku manželově získává jeho společenský status (ne nutně však jeho jméno!). Po narození prvního dítěte je definitivně přijata manželovou rodinou i společností, může svého manžela zastupovat v běžných záležitostech, může po něm dědit v případě jeho smrti. Vdovství jako třetí status mívá ve středověku mnoho variant. Od sociálně nejslabších případů vdov, které po smrti manžela zůstávají nezajištěny a utíkají se zpět do ústraní pod ochranu svých synů či klášterů, zaznamenáváme i ty nejaktivnější ženy, které se osvobodí z pout manželství a konečně si ve svém statusu vdovy užívají svobodu a rozhodují o sobě a svém životě. Tedy, ne pro každou ženu znamená manželství pozitivní záležitost, spíše naopak. Středověké novely se hemží příběhy o nerovných párech, které svedla dohromady životní nutnost či přání rodičů. Jak tedy fungovala sňatková politika a jaké slovo v ní měli ženy? 

 Manželství je společenský akt, dlouho do středověku považovaný za pouze světskou záležitost, který spojuje dva rody a uzavírá mezi nimi přátelství - mír. Z rozhodnutí otce rodiny dochází nejprve k zásnubám a poté přichází svatba s vzájemnou výměnou darů. Ženich předává otci dar jako „odškodnění" za ztrátu dcery, který se později stává základem ženina majetku. Otec nevěsty zase předává ženichovi věno - finanční i hmotný majetek, který se stává opět jejím zajištěním v případě ovdovění. Žena je vlastně pasivním činitelem v této věci, ačkoli je tím nejdůležitějším, co si dva rody mezi sebou předávají. Na této věci nic nemění ani proměnlivá praxe v uzavírání manželství. Tím, že byl sňatek dlouho do středověku pouze světskou záležitostí (církev se od této záležitosti zprvu silně distancovala), udržela si tato sňatková praxe několik archaických, či chceme-li „barbarských" rysů.

Ten, který jistě stojí za zmínku, je únos nevěsty, záležitost ne zas tak neobvyklá v ranném středověku. Dívka může být unesena svým nastávajícím z otcovského domu, pokud předsvatební jednání probíhají příliš dlouho, případně pokud sociální status nápadníka nedostačuje sociálnímu postavení nevěstiny rodiny. V české historii je výborný příklad, který zaznamenal Kosmas ve své kronice. Legendárním únosem si obstaral svou manželku Jitku, dceru Oty Bílého, Břetislav, syn českého přemyslovského krále Oldřicha. Tato praxe přináší do společenských manýrů zajímavou živelnost. Právě proto je však uplatňována čím dál méně, neboť vylučuje z jednání o sňatkových vazbách rodinnou politiku a záměry příbuzných. Druhým pozůstatkem archaických zvyklostí v oblasti manželství je pak polygamie. Mnohoženství je dědictví, které plyne z prastarých zvyklostí prvních národů a přenáší se do středověké společnosti. Einhardus, životopisec císaře Karla Velikého, popisuje velkou rodinu svého císaře, který neváhal pojmout po své první ženě ženu druhou a zároveň s tím žít s několika svými konkubínami. Právo ženy rozhodovat o svém manželství prakticky neexistuje, její role „mlčící a podřízené" je jí přímo vnucena.

Všechna archaická praxe v oblasti manželství bere za své v momentě, kdy se o sňatek začne zajímat církev. Někdy mezi 11. a 12. stoletím se začíná církev účastnit svatebních obřadů, vytváří liturgii pro ně a žehná novomanželům. Takto uzavírané sňatky však musí být přísně monogamické (i proto církev zavádí ohlášky). Je zdůrazňován jediný možný model, pár Adama a Evy, který je Bohem předurčen k plození potomstva. Ve svatební liturgii je kladen důraz na to, aby rozhodnutí obou snoubenců bylo svobodné. Církev přináší zrovnoprávnění pozice muže a ženy ve svátosti manželství. Spolu s tím si však nově osobuje i právo zasahovat do dalšího průběhu manželství. Tuto kapitolu však necháme na někdy příště a raději budeme dále doprovázet ženu v její roli manželky a matky.

 

Žena - matka

Žena po svatbě vchází do domu svého manžela, přináší si své věno a zabydluje se ve svých pokojích, v takzvané ženské části domu (pokud to velikost domu umožňuje). Tato část je oddělena od pánské čili reprezentativní části proto, že ženiny činnosti jsou spojeny s domácími pracemi, ale hlavně proto, že se očekává brzký příchod potomstva. Ženin prostor je tedy chráněnou oblastí, srdcem domu a rodiny. O tom, zda se mohla vdaná žena sama pohybovat na veřejnosti, či kolik volnosti měla ve svých aktivitách, rozhodoval většinou společenský status. Manželka městského bankéře měla jistě jiná omezení, než žena rolníka, žijícího za hradbami města. Přesto však se ženiny aktivity shodně posuzovaly dle jedné jednoduché věci. Nikdy nesměla přijít k úhoně ženina pověst. Její počestnost byla zdůrazňována v kázáních, její čistotu přísně střežili manželé i jejich příbuzní. Kněží svými důraznými slovy o mravopočestnosti manželek hleděli udržet mravní řád ve společnosti. Manželé a příbuzní pak dbali na bezúhonnost žen ne pouze kvůli dobrému jménu své rodiny, ale převážně kvůli udržení genetické linie rodu. Pro středověké tradiční rodiny, pojené pevnými vazbami, byla velkou noční můrou představa, že by se do jejich rodu vloudila cizí krev.  A dle rčení „mater semper certa, pater incertus est" (matka je vždy jistá, ale otec nejistý) má právě žena možnost podvést svého muže a do jeho rodiny nasadit „kukaččí vejce", dítě muže jiného, které se bude neprávem podílet na dědických právech rodiny. Ve středověké společnosti je tedy relativně tolerována, či alespoň shovívavě přehlížena sexuální volnost mužů, ale rozhodně není tolerována sebemenší chybička na bezúhonnosti ženy, doprovázená až úzkostlivou péčí o její čistotu.

Žena se stává plnoprávnou manželkou až v momentě, kdy porodí dědice. Až když prokáže svoji plodnost - čímž splní svůj hlavní životní úkol - je definitivně uznána jako matka rodiny a začne užívat vážnosti z tohoto postu plynoucí. Narození dědice je důležité pro celou rodinu, je zárukou pokračování. Dítě jednou přebere majetek a ponese dále jméno rodu. Pro vysoce postavené rodiny a hlavně pro rody královské však nastává problém v případě, kdy se rodí samé dcery a nepřichází dědic mužský. Výtku „nedala jsi mi syna" mohla středověká žena slýchat v tomto případě velice často, neboť středověk věřil, že za pohlaví dítěte je odpovědná právě matka (což je věc silně stresující). Uvážíme-li ještě navíc i věk 14-18let, ve kterém se středověké dívky nejčastěji vdávaly (čím urozenější, tím dříve) a ve kterém se tedy již stávaly matkami, dovedeme si asi představit, jak psychicky náročný pro ně musel být vstup do manželství.

 

Matka a dítě

Stejně jako je pro nás nepochopitelné vinit ženu za narození dcery místo syna, bude pro nás nepochopitelný i vztah středověkých rodičů k dětem. Rodičovský cit ve středověku je nesrovnatelně vlažnější, než je tomu v naší době. Důvod však nebude v citové chladnosti tehdejších lidí. Problém je ve vysoké dětské úmrtnosti. Středověké manželské páry mívaly běžně vysoký počet dětí. Matky, které za svého života porodily 10-12 dětí, nebývaly žádnými velkými výjimkami. Rodiče tak vyrovnávaly vysokou úmrtnost, která potkávala děti a nejčastěji kojence a dala tak přežít třeba jen třetině z nich. Lze pak pochopit, že se rodiče tolik citově nevázaly na své děti, které jim často po roce po dvou umíraly.

K vřelejšímu vztahu mezi matkou a dítětem nic nenapomohla ani nově se uplatňující funkce kojné. Tato „vymoženost" se začíná rozšiřovat v období vrcholného středověku převážně mezi městskými zámožnějšími rodinami. Matka několik týdnů, ale třeba i několik dní po porodu svěří své dítě do péče kojné, která pochází často z nižších společenských vrstev, často z venkova. Dítě je jí svěřeno „ke kojení", ale období, na které je u kojné ponecháno, bývá běžně několik let. Tato praxe je výhodná pro obě strany. Matka z městské rodiny nemusí své dítě kojit a její tělo je tak dříve připraveno na další těhotenství, neboť dědicové jsou v měšťanské rodině žádoucí. Kojná z venkova dostává za svou práci plat a naopak, kojení jí pomáhá oddálit vlastní další těhotenství, které je pro chudou rodinu nežádoucí. Dítě pak je vychováváno často v zdravějším prostředí, než by mělo v rodičovském domě městském, ale nezakouší rodičovskou lásku. Nezřídka se stává, že dítě u kojné umírá bez toho, aby své skutečné rodiče prakticky znalo. Chápejme tedy, že dítě začíná být ve středověké společnosti „bráno vážně", až v momentě, kdy prokáže svou životaschopnost. Poté je vzato od kojné, svěřeno vychovatelům či klášterním školám a po dovršení potřebných let je pak úplně stejně zapojeno do kolotoče manželských smluv a jednání, jako byli jeho rodiče. Koloběh života a reprodukce ve středověku se tak v přesných hranicích uzavírá.

 

Kateřina Čadková

 

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Myomy

myom Děložní myomy jsou benigní (nezhoubné) nádory, které vyrůstají z děložní stě­ny tvořené hladkou svalovinou. Postihují 30-40% žen v produktivním věku. U ně­kterých žen myomy nevyvolávají vel­ké obtíže a stačí je jen sledovat v rám­ci pravidelných gynekologických prohlí­dek (zejména ultrazvukem).

Číst dál...

Endometrioza

endometriozaVeškeré informace o endometrioze nám poskytl prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc. přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, kde se nachází, jediná svého druhu v republice, specializovaná ambulance pro diagnostiku a léčbu endometriozy.

Číst dál...

Gynekologické záněty

gynezanetyZáněty ženských pohlavních orgánů jsou infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi, viry, kvasinkami, parazity a často je původců více najednou (infekce polymikrobiální). Původce ifekce může být již existující v pochvě či na zevním genitálu nebo je do organismu zanesen zvenčí.

Číst dál...