V úvodním rozhovoru se Mgr. Hana  Jahnová zabývala prenatální psychologií a psychologickou péčí o předčasně narozené děti.

Na to navazuje neméně zajímavé a pro rodiče možná objevné pokračování o vývojových zákonitostech dětí v období raného věku., které jsou vlastně doporučeními, jak své děti vnímat, chápat, pomáhat jim a v konečném důsledku tím pomoci i sami sobě. Období novorozeneckých kolik, separační úzkosti a dětského negativismu.

Jaké jsou vývojové zákonitosti dětí raného věku z pohledu vývojové psychologie ?

Každé dítě raného věku prochází třemi fázemi vývoje - obdobím tzv. novorozeneckých kolik, obdobím separační úzkosti a obdobím dětského negativismu.

Ráda bych tato období rodičům přiblížila, aby je mohli vnímat jako přirozená období, která k ranému věku dětí patří, a dále aby rodiče věděli, co je čeká a na co se mohou při výchově připravit.

Termín období novorozeneckých kolik. Co si mám pod tímto pojmem představit ?

Toto období se u  dětí objevuje kolem 3 měsíce věku, u předčasně narozených dětí se může projevit až do 6 měsíce gestačního věku (věk daný termínem porodu). Projevuje se především neklidem, dráždivostí, zvýšenou plačtivostí a  to přesto, že se v rámci denního režimu pro dítě nic nezměnilo a není nemocné. Rodiče tento stav většinou spojují s problémy s vyprazdňováním, s bolestmi bříška, s nadýmáním a také je adekvátně řeší masážemi bříška, nahříváním nebo medikací apod. Je to zcela v pořádku, zažívací trakt dítěte postupně vyzrává, zevní prostředí se přizpůsobuje přijaté stravě (mateřskému mléku nebo umělé výživě).

Z vlastní profesní zkušenosti i praxe vím, že se všechny děti  v tomto období s různou intenzitou vyrovnávají se zátěží vlastního porodu. I když se dítě narodí v termínu nebo předčasně, vždy je porod pro dítě zátěž a stres, se kterým se postupně vyrovnává.

Jak je možné, že víme o znovuprožívání porodu dítěte, které nám to sdělit nemůže ?

Tyto informace jsou podložené vědeckým výzkumem. Například Společnost pro prenatální a perinatální psychologii a medicínu (ISPPPM) s působností po celém světě sdružuje řadu odborníků - lékařů, psychologů, porodních asistentek a dalších odborností, kteří se zaměřují na vědecké výzkumy těchto období.  Např. Profesor Peter G. Fedor-Freybergh prováděl různé studie, nebo PhDr. Stanislav Grof získal řadu poznatků z prenatálního i perinatálního období v rámci regresní terapie (holotropního dýchání) s dospělými.

Proč se dítě nechová neklidně a dráždivě ihned po porodu, ale až s tříměsíční prodlevou ?

Dítě se po určité době dostává do stereotypního prostředí, které mu poskytuje stále stejné pečující osoby, stejné zvuky, vůně a uvědomí si, že nelibé prožitky může projevit. V té době dítě nemá jiný výrazový prostředek než pláč, proto se projevuje pláčem až křikem. Citlivé maminky dokáží rozlišit, zda dítě pláče z hladu, z bolesti a nebo "jen tak". Většinou takový pláč bez zjevné příčiny začíná pravidelně v podvečerních hodinách a může se objevovat po sobě několik jdoucích dnů. Rodiče často znejistí, zneklidní, mají obavy o zdraví dítěte. Mohou dítě krmit, nosit, houpat, ale zdánlivě nic nepomáhá, protože dítě se prostě potřebuje vyplakat, potřebuje fyzický kontakt s rodiči a jejich klidnou náruč.

Jak by měli rodiče reagovat ?

Jak jsem již řekla, rodiče většinou znejistí a hledají chybu u sebe. Je to pro ně velká zátěž, protože ne vždy rozumí tomu, že se dítě po týdnech klidu bez zjevné příčiny mění. Proto je důležité vědět a rozumět tomu, že se každé dítě vyrovnává se zážitkem porodu, že svoje pocity dokáže vyjádřit pouze pláčem a že je potřeba věnovat dítěti patřičnou péči. Pokud rodiče rozumějí chování dítěte, lépe tuto situaci „ustojí". Dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí a ochrany a to získá prostřednictvím fyzického kontaktu a blízkosti pečující osoby. Je vhodné a důležité povídat si s dítětem v době klidu, hovořit o svých pocitech, vyjadřovat emoce a je nutné dítě chválit, aby cítilo naše přijetí a lásku. Není zcela vhodné  s plačícím dítětem v náručí chodit a odvádět jeho pozornost, protože možná přestane plakat, ale má v této situaci zbytečné podněty a své nelibé pocity si neprožije, ale jen odsune.

Jak tomu může kojenec rozumět ?

Je velkým omylem myslet si, že dokud dítě nemluví, tak nám nerozumí. Nabádám rodiče k tomu, aby se svým dítětem hodně mluvili a to již od narození. Dítě dokáže vnímat, zklidnit se při vyprávění běžných věcí. Vnímá tón hlasu, výraz obličeje, způsob uchopení atd.  Při tišení dítěte u znovuprožívání porodu nejde o to, aby pochopilo obsah, ale z tónu hlasu, výrazu obličeje a z chování rodičů dítě vytuší, že se jedná o důležitou  informaci, že rodiče dítě berou vážně a ono díky tomu prožije nelehké období rychleji.

Nemůže se stát, že dítě si na naši nadměrnou pozornost zvykne a bude ji vyžadovat bez vážné příčiny ?

To je oprávněná námitka. Může se stát, že dítě nebude chtít opustit rodičovskou náruč. Pokud se vrátím na začátek, mluvili jsme o potřebě zklidnění v naší přítomnosti a získání jistoty v rodičích. Ve chvíli, kdy dítě u nás jistotu a zklidnění získá, pláče méně. Má tu zkušenost, že když pláče, jsou rodiče s ním, že se mu dostává pozornosti, kterou potřebuje. A právě jistota pozornosti vede k tomu, že dítě pláče méně, protože ví, že se mu pozornosti dostane tehdy, když ji bude potřebovat. Více si také vystačí samo a často mi rodiče referují, že po tomto neklidném období mají najednou usměvavé dítě, které se dokáže samo zabavit. Je to celé o tom, abychom dítě spíš doprovázeli a nenabízeli mu něco, co už často nepotřebuje.

Jak to maminka pozná ?

Třeba tím, že když dítě večer při usínání pláče, přijde, zkontroluje jeho fyzické potřeby, upraví jeho polohu, pohladí a počká, jak se situace vyvine dál. Nebere ho okamžitě do náruče. Citlivé maminky poznají důvod pláče dítěte, poznají, kdy dítě potřebuje ztišit

nebo kdy potřebuje být samo.

Pokud rodiče znají vývojovou fázi dítěte, lépe rozumí projevům dítěte a lépe se jim pláč

daří zvládat. Je vhodné změnit vnitřní pohled rodičů a pláč dítěte přijmout a vnitřně cítit jistotu, že je vše v pořádku, že dítě plakat potřebuje a může, a že plačtivé období odezní. Také je vhodné dítě hodně chválit, že nepláče nebo právě pláče méně než dříve.

Rodiče musí mít přímo svatozář !

Samozřejmě je přirozené, že jsme lidé, že každá maminka,  oba rodiče jsou občas unavení a chtějí si na chvilku od dítěte odpočinout. Mám však zkušenost, že informované maminky, i přes tuto negativní přirozenost, reagují na pláč dítěte pozitivněji a snaží se potřeby dítěte uspokojit. Dítě konejší, dotýkají se, mazlí se, co nejvíce umožňují fyzický kontakt. Dávají najevo lásku bez podmínek, ale s určitými pravidly. Je to velmi důležité období, kdy si miminko vytváří vztah k nejbližším osobám, vytváří si pocit jistoty a bezpečí.

Nemůžeme být s dítětem stále.

Často se stává, že děti ve věku kolem 2 let, ale i dříve, si nedokáží samy pohrát. Příčinu můžeme hledat v kojeneckém věku. Situaci, kdy dítě nespí, je hodné a dívá se upřeně někam do kouta všichni rodiče asi znají, ale mnohdy nerespektují. Prostě maminka nejprve musí uklidit, pověsit prádlo, uvařit a pak si najde čas jít k dítěti. Jenže pokud je dítě klidné a zabrané do své činnosti, nemáme ho rušit. Dítě si má navyknout, že když je samo, má to stejnou váhu, jako když je s rodiči. Učí se tím, že být někdy sám je v pořádku. A jestliže se maminka rozhodne nosit děťátko stále v šátku a nevadí jí to, je to také v pořádku, ale v okamžiku, kdy se začne dítě kroutit a očividně se mu tam nelíbí, měla by mu vyhovět a polohu změnit..

Dalším obdobím raného věku je období první separační úzkosti.

Děti už kolem 4-6 měsíce začínají rozeznávat osoby blízké a cizí, ale ještě to pro ně není tak zásadní. V tomto období daleko jednodušeji dokáží být s cizí osobou, např.s babičkou. Až do 7. měsíce má dítě pocit, že je s maminkou „jedno tělo, jedna duše". Po 7. měsíci si dítě začíná uvědomovat samo sebe a maminku zvlášť. Osmým měsícem věku dítě vstupuje do období první separační úzkosti, které trvá s různou intenzitou až  do 12. měsíce věku.  Toto období se projevuje tím, že pokud maminka opustí místnost, dítě zneklidní, pláče a strachuje se ze ztráty až do jejího příchodu. Dítě v tomto věku nedokáže ještě zpracovat zkušenost, že i když maminka krátce odejde, zase se vrátí. Nedokáže ji zpracovat ani opakovaně, takže při každém odchodu maminky se rozpláče. Vždy má pocit, že se maminka ztratila a nechala ho samotného.

Jak má maminka reagovat v tomto případě ?

Není vhodné odcházet tajně, aby dítě nevědělo, že odešla. Je na místě se s ním pěkně rozloučit, pohladit ho, říct mu, že se teď o něj bude starat tatínek a že se vrátí třeba ke koupání. Samozřejmě, že dítě nemá pojem o čase, ale zná a chápe denní rituály. Důležité je, že večer maminka přijde a dítě získává jistotu.

Krátkodobější nepřítomnost matky je možné dítěti vysvětlit ("Petříku, já hned přijdu, musím na chodbu pro brambory..") a nechat dítě klidně chvilku plakat a po příchodu k němu přijít a pochválit ho, třeba že plakal méně. Je normální a přirozené, že se děťátko

postupně od maminky oddělí. Je na matce, aby si dítě zvyklo, že ona odchází a přichází, a když  přijde, splní tím slib a nepříjemné skončí. Je vhodné, aby se dítě učilo, že každá životní situace, příjemná i nepříjemná, má svůj začátek, průběh a konec. V celém našem životě se střídají období lepší a horší, svět má určitý řád, který se střídá a plyne. Je vhodné právě toto dětem přiblížit.

Jak důležitý je denní režim ?

Velice. Dítě nemá pojem času, ale ví, že když se probudí, přijde maminka, přebalí ho, nakrmí, hraje si s ním. Prostě má pocit jistoty a je daleko víc klidné a vyrovnané. Denní režim by se měl dodržovat od narození a jen ho musíme postupně upravovat podle věku i potřeb dítěte. Dítě samo často ví, co je pro něj dobré. Maminka představuje garanci jistoty, kterou vytváří právě ritualizací dne. A není to jen přítomností osob a ostatními návyky, ale také třeba uložením oblíbené hračky do zorného pole dítěte, které vždy po probuzení uvidí.

O separační úzkosti neví asi většina rodičů.

Bohužel, mám takovou zkušenost z ambulance. Nicméně i bez těchto znalostí to neznamená, že dítě bude vychováno nevhodně. Vědět o fázích vývoje znamená krok

k tomu mít méně komplikací ve vztahu k vlastnímu dítěti a následně mít lehčí socializaci, tzn. začlenění se do kolektivu.

Kolem 15.-18. měsíce se projevuje období dětského negativismu.

Ano a trvá s různě dlouhými přestávkami do 3 - 3,5 let věku dítěte, kdy toto období vrcholí. Principem dětského negativismu je oddělit se, separovat od maminky. Oproti první separační úzkosti, kdy má dítě strach, že k oddělení dojde, zde samo vyhledává situace, kdy může odejít, provést něco naschvál, zkrátka maminku vyzkoušet. Dítě se chce od maminky oddělit, chce si dělat věci po svém. Zkouší, jestli může nastavené hranice obejít a jestli to maminka ustojí. Vyžaduje pozornost a je mu jedno, jestli je pozitivní nebo negativní. Klasický příklad: "nechci spát, tak já se budu vztekat a vztekat, až zmodrám. Dosáhnu toho, že mě vytáhneš z postýlky a já nebudu muset spát."

Co je vhodné udělat ?

Je důležité vzniklé situaci rozumět. Pokud se má dítě chovat tzv. podle tabulek, pak má od 15 do 36 měsíců zlobit. Dítě projevuje vlastní vůli vztekem, pláčem, dupe, lehne si na zem, atd. a to se prolíná se situacemi, kdy dítě nedokáže od maminky odejít ani na krok a stále se jí drží. Je fajn, když tyto projevy dítěte maminka, rodiče přijmou, rozumějí jim a zkrátka je vydrží.

Když dojde k afektovanému chování, měli by rodiče s dítětem zůstat, neodcházet, nevyhánět ho z místnosti a pokud to snese, vzít ho do náruče. Rodiče by měli na dítě mluvit, ale co nejméně, jednoduše a hlavně klidně. Stačí např. říct : "Já ti rozumím, ale já ti nůž dát nemůžu, můžeš se zlobit, já počkám, až tě to přejde". Nebo řekneme: "Dobře, nelíbí se mi to, ale můžeš plakat, vykřič se". Dítě nesmí ubližovat sobě ani svému okolí, nemělo by být agresivní. Respektive by se mělo naučit pod vedením rodičů svoji agresivitu účelně zvládat. Reagují-li rodiče klidně, dítě záhy zjistí, že je situace neirituje, že si takto pozornost nezíská a po určitém čase toho zanechá. Důležité je, aby rodiče jednali stejně, aby do řešení takových situací vkládali určité stejné postoje, řešení, rituály. Děti obecně rozumí zákazům již od 7 měsíce věku, ale také mají přirozenou touhu poznávat vše nové ve svém okolí a stále zkouší, co si mohou dovolit.

Chybné je říkat dítěti, že ho nechceme, že není hodné nebo dokonce, že ho nemáme rádi! Nemít rád své dítě, protože vyjadřuje negativní emoci ? Jak bude vypadat komunikace s dospělým dítětem, když už v tomto věku má zakázáno dát najevo, že je s něčím nespokojen? Dítě má také emoce, má na ně nárok jako ostatní lidé, jen by se mělo za pomoci rodičů naučit zvládat je tak, aby jimi neubližovalo.

A co extrém, kdy dítě např. na návštěvě doslova všechny terorizuje a matka ho nechá téměř bez povšimnutí ?

To opět není chyba dítěte, ale matky. Buď má pocit, že do určitého věku si může dítě dělat co chce a nedává mu hranice, nebo je sama nejistá a má strach dítě omezit. V důsledku je maminka pro dítě bezhraniční a nečitelná. Dítě neví, zda něco dělá špatně nebo správně, vyrůstá v prostředí, kde může cokoliv.

Je-li maminka motivována ke změně svého chování nebo chování dítěte, vnímá-li výše uvedené chování jako problém, mohu jí nabídnout vysvětlení vývojové fáze období dětského negativismu a jiný přístup k jejímu dítěti. Stává se, že v okamžiku, kdy se dítě dostane k jiné dospělé osobě, která mu hranice nastaví, poslechne, změní svoje chování.

Maminka vidí tuto změnu, je jí přítomna a to může pomoci změnit její přístup k dítěti.

Jakým způsobem nastavit správnou hranici ?

Každý dospělý, každý rodič má svoji hranici v sobě. Ví, co dítěti povolí, jaká má očekávání, co si dítě nesmí dovolit. Rodič  by měl být schopen s dítětem o nějakém přestupku klidně mluvit a říct mu, že se nechovalo vhodně a nabídnout jiný způsob řešení situace.  Láska k dítěti by měla být bezpodmínečná. To znamená, ať udělá dítě cokoliv, rodič ho miluje a stojí za ním.