Sociální fobie je nemoc, která dokáže jednotlivce téměř vyřadit ze společnosti. Můžeme ji zjednodušeně označit jako strach z lidí, ale pozitivní zprávou je, že se jedná o nemoc léčitelnou. Proto by mohl tento rozhovor s klinickým psychologem Mgr.Ondřejem Novákem některého sociálního fobika, jak se postiženým říká, přesvědčit k návštěvě odborníka.

 

 

Co si mám pod pojmem sociální fobie představit ?

 

Sociální fobie je vlastně strach ze sociálních situací, ve kterých člověk předpokládá, že bude vystaven nějakému posměchu, ponížení, trapasu, kritice či odmítnutí. Prostě nějaké podobě negativního prožitku. Postižený se takovým situacím raději vyhýbá a když už to trvá nějakou dobu, může skončit i v sociální izolaci.

 

Jak se nemoc projevuje ?

 

Je to podobné jako u jiných úzkostných poruch, o kterých jsme si povídali minule (viz Strach ze špíny - myzofobie). To znamená, že člověk danou situaci prožívá s nadměrným strachem a jeho doprovodnými vegetativními projevy např. nevolností, pocením, koktáním, červenáním, nucením na toaletu, nebo až pocitem na zvracení a strachem z pomočení. Sociální fobik je nesoustředěný, roztěkaný a paradoxně tyto doprovodné projevy strachu vyvolávají chování, kterého se vlastně sám dopředu bojí. Například má hrůzu z toho, že se na něj budou lidi dívat a budou si myslet, že je trapný, hloupý, nechutný, prostě cokoliv. Většinou se pak v reálu pod vlivem své představy skutečně rozklepe, začne koktat, nedokáže zformulovat myšlenku nebo opravdu udělá nějaký trapas, kterým se vlastně naplní a potvrdí jeho proroctví. Je to bludný kruh.

 

Kde hledat příčiny ?

 

Mimo genetických predispozicí, kdy člověk na běžné situace reaguje víc úzkostně, se tato porucha výrazně spojuje se zážitky z dětství spojené výchovným působením rodičů nebo často také z období  dospívání. Jedná se o nadměrnou kritiku či slabou podporu okolí, časté bývají zážitky zesměšňování, poukazování na nedostatky, nepřiměřené srovnávání s ostatními atd. Tito lidé následně o sobě přijmou představu, že by se za sebe měli stydět a pak když mají vstoupit do nějaké sociální situace očekávají, že okolí si o nich bude myslet to stejné, co si o sobě myslí sami.

Sebepojetí - tedy obraz člověka o sobě samém je do velké míry zprostředkovaný nejbližším okolím, které nám dává zpětné informace o tom, jací vlastně jsme. Pakliže více úzkostný člověk opakovaně slyší, že není v pořádku, přijme toto do svého sebeobrazu  a následně pak o sobě i takto smýšlí.

 

Nedá se sociální fobie zaměnit za běžnou trému, kde je hranice ?

 

Běžná tréma v situacích, kdy je člověk hodnocen pod pohledem většího množství lidí, je normální. V momentě, kdy to začne nabývat takové podoby, že se člověk vyhýbá běžným situacím, protože má pocit že je nezvládne, je to už mimo běžnou normu. Mám na mysli běžné situace jako je jednání na úřadech, vystupování před třídou či pracovním kolektivem, konzumace jídla před lidmi.  Problémem pak začíná být i přisednout v hospůdce ke stolu a začít konverzaci,  jít do obchodu a říct si o něco, užít si běžnou společenskou zábavu. Nebo může mít takový člověk strach jet hromadnou dopravou s tím, že se na něj všichni dívají. Pak zůstává raději sám doma a nikam nejde.

 

Proč má strach jíst před lidmi ?

 

Má třeba obavy ze své nedostatečnosti, z toho, že se ztrapní, trpí hroznou představu, že se třeba pobryndá polévkou. A samozřejmě, že se z toho strachu rozklepe a je velmi pravděpodobné, že na sebe polévku skutečně vylije. Což je pro něj potvrzením, že je opravdu nemožný. Pro něj je ten trapas k nepřežití. Je to opět začarovaný kruh.

 

Myslím si, že snad každý člověk by dokázal ve své minulosti najít situaci, kdy se pořádně ztrapnil a zesměšnil...

 

Normální, zdravě se vyvíjející člověk má nějakou toleranci vůči kritice a odmítnutí. Dokáže si třeba říct :"Tak fajn, tobě nejsem sympatický, tak půjdu tam, kde mě mají rádi". Nebo při odmítnutí dívky si neřekne, že už v životě nebude mít žádnou lásku. Jenže když už ve svém sebeobraze má delší dobu velkou nejistotu a pochybnost, tak i zdánlivá maličkost spustí něco, co pak vypadá jako nemoc. Chtěl bych zdůraznit, že často v tom sehrávají roli i různé kolektivy, nemusí to být jen primárně rodiny.

Obzvlášť dětské kolektivy dokáží být velmi kruté. Nevybíravými způsoby umí komentovat veškeré anomálie, cokoliv nápadného. Vybavuji si, jak můj syn přišel ze školky s pláčem, že nemůže nosit klobouček, o kterém do té doby prohlašoval, že nic jiného na hlavě mít nechce a který si dokonce sám v obchodě vybral. Starší kluci mu totiž řekli, že chlap má mít kšiltovku a klobouček nosí jen holky. Chvilku jsme si o tom s ním doma povídali, ale nedalo se nic dělat a šli jsme koupit kšiltovku. A bylo po problému. Hrozilo, že by se musel denně ve školce obhajovat, jinak by ho pravděpodobně kolektiv vyřadil a to vlastně kvůli takové hlouposti.

 

Když vnímaví rodiče rozeznají, že jejich dítě je přecitlivělé nebo má nějaké predispozice v rodinných genech, mohou nějak sami pomoci ?

 

Určitě. Myslím si, že s pomocí blízkých je velká šance, že krizovými vývojovými obdobími projde dítě úspěšněji a do dalšího života si nepřenese tak velkou míru frustrace, jako ten, který je ponechán svému osudu nebo je dokonce ještě za „slabost" kritizován.

Dispozice se dají rozeznat již u malých dětí, které přicházejí do nějakého kolektivu, protože právě tady je pro ně možnost srovnání. Tady se objeví, že se dítě víc prožívá jakoby méněcenně. Ale jinak se sociální fobie obvykle diagnostikuje až v období dospívání, V tomto období se dítě odpoutává od rodiny a víc důležitosti připisuje vrstevníkům, zde to začíná být zřejmé. Příkladně když musí vystoupit před třídou s prezentací, nebo mají sdělit svůj názor, to sociální fobici nezvládnou.

 

Jak má podpora malých dětí vypadat ?

 

Když rodiče vystopují, že dítě je přecitlivělé na poukazování jeho nedostatků, tak by se toho měli maximálně vyvarovat.  A samozřejmě chválit všude tam, kde se dá, neboť to posiluje vědomí dítěte, že je oceňované, milované, chvályhodné. Chválíme, když chceme dítě podpořit v tom, aby se nevzdávalo, když mu něco hned nejde, chválíme za snahu, za odvahu to zkusit, ať už je výsledek dobrý či ne. Tuto zkušenost si pak odnese v podobě schopnosti se podpořit, a když mu něco v životě nepůjde hned, nebude se vzdávat nebo se hroutit.

Přesto znám příběhy rodičů, kteří své dítě chválí, ale ono stejně donesenou dvojku obrečí. Přitom školní výsledky nejsou v rodině prioritou. Může to být vliv vrstevnické skupiny, kdy se dítě automaticky srovnává se spolužáky a někdy si zvláštním způsobem vyloží situaci tak, že se od něj něco očekává. Ne neobvyklé je, že i děti bez problémů, které vždy nosily jedničky a byly vzorné, považují selhání za něco dramatického, i když nemají žádný spouštěcí zážitek. Mají třeba v hlavě katastrofickou představu, že až se jim něco nepovede, tak selžou pro své okolí a budou odmítnuté.

 

Kolik procent lidí v populaci trpí sociální fobií ?

 

V odborné literatuře se uvádí, že sociální fobií trpí přibližně 1%-2% populace. Ale sociální fobií trpí přechodně v různých fázích života 10%-13% lidí.

 

V jakém věkovém období vzniká a kdy je nejhorší?

 

Pokud se má u člověka objevit sociální fobie, budou s největší pravděpodobností první náznaky v pubertě a pak plně propuká v mladé dospělosti ve věku 20 - 30 let. Není obvyklé najít první příznaky až ve středním a starším věku.

Pak je tu ještě skupina lidí, která má jinou primární diagnózu související se závažnou duševní chorobou a v určité fázi nemoci se může projevit sociální fobie. Může jít o člověka, který např. prodělá psychotickou ataku nebo prožije těžkou depresi a sám sebe začne vnímat vzhledem ke své primární nemoci jako méněcenného. Léčba je potom složitější.

 

Trpí sociální fobií lidé méně či více vzdělaní a víc ženy nebo muži?

 

V tom není žádná souvislost. Sociální fobií trpí stejně vysokoškolsky vzdělaní lidé jako vyučení. Není rozdíl ani u mužů či žen, jen se možná víc u mužů projeví navenek v souvislosti s prací, kde musí např. ve vedoucí pozici rozhodovat a víc se stýkat s lidmi.

 

Je možné dlouhodobě žít se sociálním fobikem, jak končí taková partnerství či manželství ?

 

Ze začátku se nemusí jevit problém výrazně. Těch prvních pár měsíců, kdy spolu začínají, se nemusí nic závažného objevit. Dokud se nedostanou do situace, kdy je nutné něco řešit a nemoc se ukáže. V páru bude nemocný se sociální fobií očekávat, že mu bude partner oporou. To nemusí být úplně ze začátku viděno jako problém. Zdravý člen páru bude muset vyřizovat běžnou agendu na  úřadech a za nemocného jednat a vše obíhat. Jenže i zábava je pro nemocného nemožná. Nejde do společnosti, zatancovat si, což může být v partnerství časem zdrojem nepohody.

 

Bojí se člověk se sociální fobií komunikovat i s vlastními příbuznými ?

 

Já mám spíš tu zkušenost, že člověk se sociální fobií okruh svých přátel a příbuzných omezí jen na nejužší minimum a do toho nejbližší rodina obvykle zahrnuta je. Takže kontakt s rodiči bývá zachován, je to pro ně relativně bezpečná a známá základna.

 

Lze sociální fobii úspěšně léčit ?

 

Diagnóza sociální fobie je ve spolupráci s psychologem pomocí psychoterapie léčitelná. Často jsou nemocní poměrně záhy schopni nahlédnout, co by měli se sebou dělat.V podstatě je jim pomocí psychoterapie zprostředkováno to, co jim chybělo. Zažívají bezpečný a podpůrný vztah, snažíme se jim porozumět a podporovat je. Zprostředkovaný kontakt s psychoterapeutem vytváří dobré podmínky pro zkoumání jak k nemoci sami přispívají, proč si vytváří dopředu úzkostné fantazie pro danou situaci a proč přemýšlí, jaké katastrofické následky by to pro ně mělo. Při léčbě si také uvědomí, že dávají lidem okolo sebe obrovskou moc. Je pro ně důležité, co si lidé o nich myslí a začnou se s tím konfrontovat. Musí se dopracovat k rozhodnutí, zda jim tuto moc nechají, nebo je pro ně důležitější, co si o sobě myslí oni sami. Musí se naučit tolerovat běžné nepříjemnosti, protože kdo z nás v životě neřešil trapas? A většinou jsme to prostě přežili. Musí se naučit, že ostatní nejsou dokonalí a ideální, že oni nemusí být také dokonalí. Sociální fobici tuto toleranci ze začátku nemají, ale když se na tom pracuje, tak jsou schopni si ji vypěstovat. Pak je záměrně cvičně posíláme, aby se vystavili takovým situacím a zkouškám, kde zjistí, že se to opravdu přežít dá. Je ale nutné postupovat opatrně a toto jakoby dávkovat, nelze je vystavit hned nejhorším situacím. Jako příklad mohu uvést klientku, která měla za úkol jít do aerobiku a zkusit navázat  banální konverzaci. Musí zjistit, že něco takového dokáže, že není odkázaná jen na sezení sama doma s fantaziemi kde a jak se ztrapní.

 

Pomáhá také skupinová terapie ?

 

Myslím, že tato forma léčby má v sobě vysoký potenciál, ale až od určité fáze léčby. V momentě, kdy má člověk se sociální fobií masivní problém z běžného kontaktu, tak ve skupině ani nepromluví. Může se naopak utvrdit v tom, že toho není schopen a zvýší si pocit méněcennosti. Dovedu si to dobře představit jako další fázi léčby po léčbě individuální, kdy už na problém umí nahlédnout a jde si vyzkoušet řešení do skupiny, která ještě pro něho není tak drsná jako situace v reálném životě.

 

Jak dlouho léčba trvá ?

 

Je to individuální, ale je to řádově v měsících až letech - jeden až dva roky pravidelné terapie  v průměru.

 

Kdo léčbu hradí ?

 

Léčbu hradí zdravotní pojišťovny v síti smluvních léčebných zařízení. Pokud si pacient vybere zařízení bez smlouvy se zdravotní pojišťovnou, pak si léčbu platí přímo, což se reálně pohybuje v Brně v rozmezí 400 - 500 Kč za sezení, přičemž je třeba počítat s jedním sezením týdně. To už je za měsíc vyšší obnos, ale na druhé straně pacienti, kteří si léčbu platí, jsou disciplinovanější a mnohdy i motivovanější. Daleko víc si uvědomují, že na léčbu věnují svůj čas a peníze.

 

Lze fobii potlačit alkoholem ?

 

Alkohol je možnost, jak zředit napjatou situaci, dovolí uvolnit se a chovat se na chvilku jako zdravý. Ovšem to je cesta do pekla, protože se tím vyrábí jiný těžký problém. Mimoto takový člověk moc dobře ví, že když se nenapije, nic se nezmění a  běžné situace opět nezvládne. Závislost na alkoholu je po všech stránkách větší problém - dotyčného ničí tělesně, duševně i sociálně.

 

Mají sociální fobici větší sklon k sebevraždám ?

 

Myslím, že ne. Ne víc, než lidé s jinými psychickými poruchami.

 

Pokud se člověk se sociální fobií nejde léčit, omezí své kontakty a žije problematicky s fobií dál, kam se nemoc vyvine ?

 

Pokud to je v mírnější podobě, dovedu si představit, že s fobií žije. Často to vyřeší změnou životního stylu. Funguje ve svých vyjetých kolejích, prostě nechodí do společnosti a vyhýbá se pro něho ohrožujícím situacím. Žije takový svůj klidný život. Většinou vydrží léta v jednom zaměstnání. A pokud to nepřesahuje určitou intenzitu, tak nemoc věkem jakoby slábne. Naučí se s tím žít - nemá od života velká očekávání a nějak se s tím svým stavem vnitřně srovná.

 

  

Kontakt:  Mgr. Ondřej Novák , Ordinace klinického psychologa

               Masarykova 31, Brno

               tel.: 542212245, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.